Možná nevěříte na nadpřirozené zásahy do života. Také bych asi měla podobný názor, kdyby se mi v mládí nestalo něco zvláštního.
Po maturitě jsem i hledala práci a zavedlo mě to jedné malé vesnice na Šumavě. Byla jsem mladá, plná elánu a chuti postavit se na vlastní nohy a tak ulehčit život své mámě, která se sama starala ještě o další dva sourozence. Uvítala jsem pozvání mládeže z tamější obce zapojit se do místního kulturního života vesnice v ochotnickém souboru. O práci po večerech nebyla nouze a plná veselí a radosti jsem někdy ani nevěděla, jak vlastně utekl týden. Tehdy jsem odjížděla na víkend domů, k matce.
Přítel se matce nezamlouval
Jednou jsem cestovala autobusem a všimla jsem si, že místo starého, vždy usměvavého řidiče jede jiný, mladý a velmi atraktivní. Od té doby jsem častěji začala počítat dny, kdy pojedu domů, ale hlavně jsem byla zvědavá na to, zda pojede ten nový řidič. Zdálo se mi totiž, že mezi námi přeskočila ona pověstná jiskra hned během prvního setkání. Velice rychle následovaly i schůzky mimo autobus. Rozvíjela se láska, ta nejkrásnější, jaká může být mezi dvěma mladými lidmi. Stalo se, že jednoho dne, kdy jsem přijela domů – to už bylo po několika měsících našeho chození – přivítala mě máma s hněvem. Vyčítala mi moji známost. Nelíbil se jí hlavně kvůli povolání, chtěla pro mě někoho „lepšího“. A dozvěděla se, že pochází z problémové rodiny. Bránila jsem se, že dnes už se na to nikdo nedívá jako dřív a že se mi Kamil líbí. Když jsem se rozbrečela, matka si postěžovala, jaký měla ona těžký život s nemocným manželem. Ona nechce, abych skončila podobně. Kamil se prý velice často dívá na dno skleničky. Nevěřila jsem tomu, vždyť by mu to nedovolilo ani jeho povolání.
Nevěděla jsem, co dělat
Z matčiny reakce jsem byla hodně nešťastná, měla jsem jí ráda a vděčila jsem jí za hodně, protože jsem otce ztratila v deseti letech. Zemřel na rakovinu a před smrtí se hodně trápil. Máma nám všem třem dětem s velkým odříkáním pomohla vystudovat a já jsem neměla v úmyslu dělat něco, co by jí mohlo ranit. Zároveň jsem se však nechtěla vzdát ani své lásky. Mámino naléhání na ukončení vztahu se týden za týdnem stupňovalo, tak jsem jí přislíbila, že udělám, co si přeje. Ona radostí a já smutkem, ale plakaly jsme obě dvě. O tomto slibu jsem řekla i Kamilovi. Utěšoval mě, že si s mojí mámou promluví, že se všechno vyřeší a naše láska naopak ještě nabrala na síle. Jednoho večera, když jsem byla s Kamilem na procházce, jsem najednou zaslechla, jak někdo zřetelně zavolal moje jméno. Jako by mi tím dával výstrahu. Oba jsme zůstali v němém úžasu.
Poradil mi správně!
Kolem vládlo ticho a tma. Ještě stále mi v uších znělo to mé vyslovené jméno. Náhle jsem si uvědomila, že ten hlas znám. Byl to hlas mého nebohého otce! Nebyla jsem věřící, ale tohle mnou pořádně otřáslo už i proto, že se mi vynořila mámina slova o otci, jak mě velmi miloval a jak by jistě nebyl rád, kdyby se dožil toho, že jsem si špatně vybrala. Krátce nato jsem změnila zaměstnání a odešla jsem pracovat do jiného města. Tím bylo i rozloučení s Kamilem snadnější, i když delší dobu naléhal, abychom náš vztah neukončovali. Byla jsem přesvědčená, že jsem se rozhodla správně. Po určité době jsem se doslechla, že Kamil se skutečně často rád napil a že kvůli tomu dokonce musel odejít ze zaměstnání. Alkohol se pak později stal i příčinou jeho předčasné smrti. Našla jsem si jinou lásku. Vychovali jsme dva syny a žijeme spolu šťastně už přes třicet let. Mnohokrát si kladu otázku, kdo ví, jak by se odvíjel můj život, nebýt toho otcova hlasu. Dnes už vím, že mě varoval v pravý čas, protože život vedle alkoholika by byl strašný. Ten hlas jsem už od té doby nikdy neslyšela. Zato jsem mnohokrát v životě měla pocit, že mě vede čísi ruka nebo vnitřní hlas, který mi vždy dobře poradil.
Jana N. (54), Znojmo
