Vzdálená budoucnost může otevřít své dveře a ten, kdo to umí, tam nahlédne!
O mojí babičce se říkalo, že je čarodějka. Jako malá jsem to brala samozřejmě vážně, až v době dospívání mi došlo, že se jedná spíš o nadsázku. Mohla za to babiččina záliba v různých horoskopech, kyvadélku, kartách nebo věštění z kávové sedliny. Já, jakmile jsem začala brát rozum, jsem podobné věci brala hodně s rezervou, byla jsem vždycky spíš realistkou.
Chtěla babičku navštívit
Sama jsem si odmítala nechat předpovídat budoucnost. Vždycky jsem dávala přednost tomu mít osud ve vlastních rukou a věřit sobě, ne kartám nebo hvězdám. Moje nejlepší kamarádka ze střední školy Irena byla přesným opakem. Knížky o tajemnu a záhadách přímo hltala. Jakmile se dozvěděla o tom, čím se zabývá moje babička, chtěla jí navštívit a mluvit s ní. Naléhala na mě tak dlouho, až jsem souhlasila. Irena se rozhodla, že si nechá předpovědět svoji budoucnost z kávové sedliny. Trochu mě to zneklidňovalo. Tušila jsem, že tomu, co od babičky uslyší, bude kamarádka věřit. Babička samozřejmě podobné věštby dělala ráda, takže nebyl problém u ní Irenu „objednat“. Zeptala se mě, jestli chci být u toho. Rozhodla jsem se, že raději ano, abych věděla, co bude kamarádce určeno z lógru. A slíbila jsem sama sobě, že do věštění nebudu nijak zasahovat svými případnými pochybovačnými poznámkami.
Všechno jsme si zapsaly!
Celý proces věštění jsem pozorně sledovala. Babička si připravila několik malých hrnků, nasypala do nich kávu a dala vařit vodu. Na Ireně pak bylo, aby kladla otázky ohledně toho, co jí život přinese. Každý z hrnků měl přinést jednu odpověď. Na otázku kamarádky babička vždy vypila kávu z příslušného hrnku, potom ho překlopila na talířek a po chvíli zvedla. V obrazu, který vznikl z kávové sedliny, pak nalézala řešení Ireniných dotazů. Stejně jako kamarádka jsem se tedy i já doslechla, že Irenu čekají dvě manželství, z nichž první nevydrží ani rok, že se jí narodí jen samí kluci, že ve čtyřiceti letech přijde k nečekanému bohatství a že v pětačtyřiceti jí čeká boj o život, který pro ni ale skončí vítězně. Když jsme pak byli s kamarádkou sami, trvala jsem na tom, abychom všechny tyto předpovědi zapsaly a jednou zkontrolovaly. Irena souhlasila. Zápisky jsem si nechala u sebe, aby se nedalo podvádět. Časem jsem na ně pochopitelně zapomněla, jak přišly jiné starosti: maturita, první velká láska, druhá velká láska a šťastné manželství.
Po výhře jsem se o ní bála!
Ireně jsem byla na svatbě, když se v šestadvaceti letech vdávala. Věděla jsem, že svého partnera hodně miluje. O to větším šokem bylo, když po půl roce začala mluvit o rozvodu. Z navenek milého muže se doma vyklubal psychický tyran. Naštěstí neměli děti, takže rozvod byl rychlý, i když se manžel bránil. Vzpomněla jsem si na babiččinu věštbu. Když se pak za čas Irena „musela“ vdávat za jiného muže, byla jsem zvědavá, jestli opravdu přivede na svět chlapečka – a přivedla. To už jsem v duchu uvažovala o tom, že se babičce, která mezitím zemřela, dojdu k jejímu hrobu omluvit. A měla jsem k tomu v budoucnosti ještě spoustu důvodů! Ireně se narodily další dvě děti a byli to opět kluci, takže ani v tomto směru se předpověď nemýlila. Její druhé manželství už bylo opravdu šťastné a vypadalo, že vydrží. Krátce po čtyřicátých narozeninách vyhráli kamarádka a její manžel hodně peněz ve Sportce. Byla už jsem si tedy jistá, že za pět let jí čeká nějaké nebezpečí a také jsem jí to připomínala. Irena měla strach z nějaké nevyléčitelné nemoci, osud ale zasáhl jinak. Po drsné autonehodě strávila dva měsíce v bezvědomí a když se pak vrátila k životu, bylo to, jako by se vším znovu začínala. Naštěstí se ze všeho s úspěchem dostala. Takže pokud někdo dnes na mojí babičku občas vzpomene jako na čarodějku, většinou s ním nejen souhlasím, ale jsem na to i pyšná!
Jarmila M., (49), Zlín
