Krátce po uložení do hrobu mohou být duše zemřelých velice aktivní.
Hodně lidí chodí na hřbitov pravidelně alespoň na Dušičky. Já jsem navštěvovala hrob svých blízkých každý týden. Často mě přitom doprovázela moje sestra, která rovněž nedávno ovdověla jako já. Pře časem se nám při návštěvě hřbitova stala podivná věc, ze které mě ještě dnes při vzpomínce mrazí.
Sestry se zmocnil tísnivý pocit
Už při minulé návštěvě hřbitova, kterou jsem absolvovala sama, jsem si všimla, že nedaleko našeho hrobu, přes uličku, přibyli noví zesnulí. Tentokrát, druhého listopadu, jsem šla uctít památku rodičů, manžela i bratra opět v doprovodu své sestry Jany. Původně jsme se domlouvaly na brzké odpoledne, ale Janě do toho něco přišlo a proto jsme se na hřbitov vydaly zapálit svíčky už skoro za tmy, nedlouho před zavírací hodinou. V tu dobu už tam skoro nikdo nebyl. Jakmile jsme prošly vstupní brankou, sestra se mi svěřila, že má zvláštní tísnivý pocit. Odbyla jsem jí s tím, ať nestraší, ale sama jsem se také necítila moc dobře. Na hřbitově panovala zvláštní atmosféra, zvýrazněná tím, že byla mlha. Člověk si tam najednou připadal jako na onom světě. Do mlhavé tmy probleskovaly svíčky, čerstvě zapálené na většině hrobů. Jana se mě chytila za ruku, jako když jsme byly malé děti a ona u staršího sourozence hledala oporu.
V mlze se vznášely fialové obláčky!
Došly jsme k našemu rodinnému hrobu, zapálily jsme svíčky a chvíli tiše postály se vzpomínkami. Sestra se mě stále držela. Najednou mi stiskla ruku silněji a šeptem se mě zeptala, jestli jsem slyšela nějaké hlasy. Nejprve jsem jí chtěla opět trochu okřiknout, ale vzápětí jsem to zaslechla také. Šlo opravdu o dva hlasy, mužský a ženský. Nebylo možné jim rozumět, ale z tónu, kterým se vyjadřovaly, bylo znát, že se hádají. Myslela jsem si, že se takhle potichu přou nějací další návštěvníci hřbitova, ale široko daleko nikdo nebyl. To už jsem se začala bát stejně jako Jana. Ta navrhovala, abychom rychle odešly. Otočily jsme se a sestra tlumeně vykřikla hrůzou. V mlze přímo před námi, u toho nového hrobu, jsme totiž spatřily dva vznášející se přízraky. Nikdy předtím jsem neviděla ducha mrtvého člověka, ale tak nějak jsem si ho vždy představovala. Nepřipomínalo to lidské postavy, spíš takové rozmazané fialové obláčky.
Byla to zesnulá dvojice?
Obě jsme se sestrou stály a fascinovaně se dívaly na ty přízraky. Nedokázaly jsme se pohnout z místa. Zdálo se ale, že duchové jsou neškodní a vůbec si nás nevšímají. Chvílemi to vypadalo, jako by útočili jeden na druhého. Znovu se ozývaly ty hlasy, které jsme slyšely předtím. Teď už bylo jasné, že patří k přízrakům, na které se díváme. Hlavou mi blesklo, že to jsou možná duše těch nedávno zesnulých, jejichž jmen si předtím všimla jako čerstvě vytesaných na náhrobní desce. Ta hrůzná podívaná trvala pět minut. Potom se přízraky najednou ztratily. Po hlavní cestě někdo přicházel a Jana znovu málem vykřikla. Tentokrát to byl ale živý člověk, hrobník, kterého jsme znaly. Přišel nás upozornit na to, že bude zamykat vchod. O svém zážitku jsme mu nic neřekly, ale já jsem se zeptala na ta dvě nová jména. Hrobník odpověděl, že to jsou manželé, kteří zahynuli při autonehodě. Od té doby se bojím na hřbitov chodit sama. Doprovází mě vždy sestra, která by tam také beze mě nešla. Nic podobného se nám už nestalo a také tam už nechodíme za tmy. Někde jsem četla, že po smrti nějakou dobu trvá, než se čerstvě pohřbené duše dostanou do jiného světa. To mi připadá jako nejlogičtější zdůvodnění těch tajemných a nevysvětlitelných věcí, které jsme s Janou zažily.
Ivana J., (63), Opava
