Vědí ti, kdo nás opustili, že na ně chodíme vzpomínat k jejich hrobům?

Ten příběh se nestal přímo mně, ale asi z něho vaše čtenářky a čtenáři budou stejně vystrašení jako já, když mi ho kamarádka Zdeňka vyprávěla.

Udělali pro ně divadlo

Zdeňce zemřel předčasně její otec. Když mu bylo padesát, dostal už třetí infarkt a ten nepřežil. Nemohl si tak pořádně užít vnoučata, viděl kluky – dvojčata – jen jako mimina. A právě tak si Tomášek s Vládíkem nemohli užívat svého dědečka. Zdeňku ale ještě víc mrzelo, že s ní nechtěli chodit na hřbitov. Zejména Tomášek byl na svůj věk dost chytrý a říkal, že děda tam už stejně není. Je prý v nebíčku a tam se za ním nemůže. Zdeňka o svém otci dvojčatům často vyprávěla. Zpívala jim taky jeho oblíbenou písničku. Jednoho dne napadl kamarádku dost potrhlý nápad. Domluvila se se svým bratrem, ten nazpíval písničku jejich otce na diktafon a přidal větu, aby Tomášek s Vládíkem nezlobili, že je má rád. Měl to být jako vzkaz od dědy „z nebíčka“. Bratr byl toho dne na hřbitově s nimi, v nestřeženou chvíli zapnul ukrytý diktafon a na kluky to skutečně velmi zapůsobilo.

Mělo to nečekaný vývoj!

Příští neděli už se Tomášek a Vládík sami hlásili, že chtějí jít „za dědou“. Zdeňka byla ráda, že to trochu nepoctivé divadélko z předešlého týdne zafungovalo. Tentokrát šli už bez bratra. Chvíli stáli u hrobu, když se náhle ozvala ona oblíbená písnička. Zdeňka se nejprve domnívala, že za tím znovu stojí její bratr. Jenže když celá rozechvělá obešla hrob, nikde žádný schovaný diktafon nenašla. A bratr později také popřel, že by s tím měl něco společného. Toho dne se na hřbitově kamarádka s dvojčaty moc nezdržela. Celé se to prý zopakovalo ještě dvakrát. Od té doby se při každé návštěvě u hrobu Zdeňka bála, co se stane. Jen kluci ještě dlouho věřili, že je opravdu zdraví děda z nebe. A asi opravdu zdravil!

Anna B. (43), Opava