Pro setkání s tajemnými zjeveními musí mít člověk pro strach uděláno.
Před časem jsem nastoupila jako zdravotní sestra do jedné menší nemocnice. Předtím jsem pracovala u jedné obvodní lékařky, hlavně kvůli tomu, abych měla čas na péči o rodinu. Když děti vyrostly, mohla jsem už dělat práci, která byla lépe placená, i proto, že se zde sloužilo na směny.
Stalo se to za bouřky
Nemocnice nepatřila k nejmodernějším a často jsem měla služby navíc, tyto nevýhody ale vyrovnávaly finance, které jsem potřebovala a také dobrý kolektiv. Jako na každém pracovišti, i zde se vyprávěly různé historky z minulosti. K jedněm z nich patřila ta, že občas v noci na chodbách nemocnice straší lidé, kteří tu zemřeli. Já jsem tomu nevěřila, věci mezi nebem a zemí mi vždy připadaly jako báchorky. A i kdyby se něco mělo přihodit, byla jsem dostatečně odvážná na to, abych s tím bojovala. Několik týdnů se během mých nočních služeb nic nedělo. Potom, za jedné bouřlivé noci, jsem se na vlastní oči přesvědčila, že na historkách o mrtvých pacientech asi něco bude. Vracela jsem se zrovna chodbou na sesternu, když někde blízko v okolí udeřil hrom a vzápětí vypadala elektřina. Dokázala jsem po prostorách nemocnice chodit po paměti, takže mě to příliš nezaskočilo. Už jsem byla skoro u dveří do pokoje sester, když se náhle ve tmě přede mnou objevilo nějaké slabé fialové světlo, vznášející se ve vzduchu. A jakmile jsem se podívala pozorněji, spatřila jsem, že je to přízrak a že má tvář nějakého mladého muže!
Věděla, o koho jde!
Polekala jsem se jen na chvíli. Několik vteřin jsem tak stála a s přízrakem si navzájem hleděla do očí. Potom znovu naskočila elektřina a jakmile se rozsvítilo světlo, zjevení zmizelo. Vyprávěla jsem o tom své kolegyni a ta mi řekla, že se nejspíš jednalo o Patrika. Byl to mladík, který před mnoha lety zemřel při nepodařené operaci. Jednalo se o běžný chirurgický zákrok – slepé střevo – ale chybou lékařů došlo k vážným komplikacím, které Patrik nepřežil. Od té doby se prý jeho duch občas objevuje právě za takových bouřlivých nocí, jakou byla ta dnešní. Není to jediný přízrak v této nemocnici, protože za dlouhé roky tu došlo k několika lékařským pochybením. Patrik ale vyděsil v minulosti už několik sester, které pak daly výpověď. Ujistila jsem kolegyni, že to nebude můj případ a že se dalšího setkání s duchem mrtvého pacienta rozhodně bát nebudu!
Poslední setkání
Na další zjevení zemřelého Patrika jsem si musela pár týdnů počkat. Opět k němu došlo za bouřky. Tentokrát proud nevypadl, ale jeho duch se vznášel v tmavém koutě pod schodištěm. Zkusila jsem ho oslovit. Říkala jsem mu, jak je mi líto, že vinou někoho jiného neměl možnost žít svůj život tak, jak si přál a naplánoval. Duch mě sledoval a zdálo se, že rozumí tomu, co říkám. Pak se ke mně přiblížil a mě ovanul nepříjemný chlad. Vzápětí se světlo, ve kterém se Patrikův přízrak vznášel, rozplynulo. Během dalšího půl roku jsem ho viděla ještě několikrát. Nastala změna: zjevoval se jenom mně a to i za nocí, kdy venku nebouřilo. Vypadalo to, že si ke mně vypěstoval nějaký vztah. Kolegyním v nemocnici už jsem o tom ani nic neříkala. Jedné noci, když jsem Patrikovi „mluvila do duše“ a současně se mu omlouvala za ty, kdo mu nechtěně vzali život, zdálo se mi, že se na té průsvitné tváři ve fialovém světle objevily slzy. Dojalo to i mě. To bylo naposledy, co se mi zjevil. Od té doby už uplynulo několik let a jeho přízrak jsem nespatřila ani za těch největších nočních bouřek. Možná i díky mojí komunikaci s ním našla jeho duše konečně klid.
Petra G., (53), severní Čechy
