Bylo to v pátek třináctého a schylovalo se k večeru. Ze zahrady našeho domku jsem viděla přímo do parku na starodávnou kašnu.
Ten domek se nám zalíbil na první pohled. Nacházel se v klidné ulici malého města, z jedné strany jsme měli výhled do údolí a na straně druhé byl malý park.I když jsme byli čerstvě v důchodu, rádi jsme chodili s manželem na procházky a můj muž dokonce stále jezdil na kole. I v tom bylo to místo dokonalé. Po nejnutnějších úpravách, kterých nebylo mnoho, jsme si hned první prázdniny vzali k sobě Davídka.Dcera tomu byla ráda, protože se jí narodilo druhé dítě, a my ji tak v mateřských starostech ulevili. Abychom vnukovi pobyt u nás zpestřili, koupil jsme trampolínu, aby vybil svou nekonečnou energii.
Byl to nezmar
Dokázal skákat na trampolíně celé hodiny.Jednou, bylo to už pozdě večer, v pátek třináctého, opět nevěděl, kdy se svým skákáním skončit. Nemohla jsem ho dostat domů, tak jsem si sedla na zahradě a kochala se noční přírodou. Najednou přeběhlo okolo našeho plotu dítě, nesoucí předmět velikosti skateboardu.Utíkalo do celkem dobře osvětleného parku. Tam zpomalilo a hodilo tu věc vysoko do vzduchu. Dítě se rychle otočilo a plnou rychlostí běželo zpátky stejnou cestou. Okolí si ten chlapec nevšímal, jen utíkal jako o život.Vnuk přestal skákat a díval se stejným směrem jako já… Od toho předmětu velikosti skateboardu, které stále ještě rotovalo ve vzduchu, se cosi oddělilo a začalo se vznášet. Vzpomněla jsem si náhle, jak jsme se před chvílí v domě s manželem bavili, že je pátek třináctého.Vnuk se najednou začal celý třást, až upadl na trampolínu a zůstal ležet. Děs mě pohltil Já nebyla schopná slova. Z toho podivného předmětu se začala ven vznášet nějaká bytost. Měla holou hlavu, kůži oranžovou a z obličeje jsem viděla jen obrovské černé oči masařky.Sneslo se to ke kašně a začalo z ní pít. Zírala jsem na to konsternovaná, zatímco vnuk ležel na trampolíně obličejem dolů a držel si rukama uši. Kroutil se, jako by ho něco bolelo. Ta bytost se najednou prudce otočila a podívala se přímo na mě.
Cítila, že ji pozoruji.
Černé oči mě provrtávaly, místo nosu to mělo nějaký sosák. Mrazilo mě v zádech. Na tváři té bytosti se najednou objevil úsměv. Děsivý. Už nikdy víc? Vnuk začal hrozně křičet.Z domu vyběhl manžel, co se děje. Chtěla jsem mu ukázat to zjevení, ale park byl najednou prázdný. Nikde nikdo. Jen Davídek plakal, že ho hrozně bolí hlava a z uší mu dokonce začal vytékat pramínek krve. Okamžitě jsme naskočili do auta a jeli na pohotovost.Lékaři ale nic nenašli. Když jsem ten příběh vyprávěla sousedům, nesmáli se. Dívali se vážně. Říkali, že tu už několikrát v pátek třináctého nečekaně zemřelo dítě a vždycky to začalo tím, že mu začala hrozně bolet hlava a téct z učí krev.Abychom Davídkův problém nepodceňovali. A pokud možno se tu s ním už nikdy v pátek třináctého neukazovali. Důvod jsme se nikdy nedozvěděli, ale raději jsme radu místních nikdy nepodcenili.
Dana (67), Českobudějovicko .
