Vypadalo to, že se naše cesty budou navždy míjet. Vyrůstala jsem jako jedináček v idylických podmínkách. Všichni mě zbožňovali a rozmazlovali. Před spaním mi vyprávěli pohádky o králích a dracích, princích a princeznách, a tak jsem časem dospěla k závěru, že si princ na bílém koni přijede i pro mne.
Nebo tedy přinejhorším na hnědákovi. A že to bude výjimečný mladý muž, který se v běžném životě vyskytuje jen málokdy. Takové typy bývají k vidění v časopisech či ve filmech. Zatímco se moje spolužačky zamilovávaly do kluků ze třídy, zůstávala jsem ledově chladná.
Hledala jsem kohosi výlučného, a bylo jasné, že v žalostném klubku pubescentů v naší třídě 6.A, ba ani v paralelní třídě 6.B, nikdo takový nebude. Uviděla jsem ho v den, kdy se vdávala moje sestřenice Bětka.
Svatbu pojala má rodina jako Událost s velkým U, my si na takové věci potrpíme. Týdny předtím jsme chodily s mámou a babičkou k švadleně, a dodnes jsem přesvědčena o tom, že moje dlouhé šaty z růžové krajky byly opravdu noblesní.
Pravda, nevěstu jsem nezastínila, ale slušelo mi to. Jenže byla jsem nezajímavé dítě, neopeřené ptáče. A jemu, když jsem ho prvně uviděla, bylo jednadvacet! Interesantní vysokoškolák. Vůbec mě nevnímal.
Okouzloval dospělé, měl dar zajímavě a vtipně vyprávět. Když mě moje matka představila, naklonil se ke mně s krásným úsměvem a povídá mi: "Nazdar, maličká." Zato můj úsměv zmrzl. Byla jsem pro něj kuře.
Zapomněl na mě vteřinu poté, co jsme si stiskli ruce. Měl spoustu práce: oslňoval dívky a ženy, což se mu dařilo na jedničku. Sklesle jsem ho sledovala a rýpala se v jídle, dokonce i ve zmrzlině, přitom bych za ni upsala duši ďáblu.
Tohle jsem si opravdu nemohla vydupat, nebylo to jízdní kolo nebo návštěva cukrárny nebo nové šaty. Přála bych si protančit s ním celý večer, ale bylo to nemožné, absurdní. Vrhala jsem jeho směrem úpěnlivé pohledy, samozřejmě zbytečně.
Tančila jsem jen s mámou a s tátou, později pro mě k mé hrůze přišel třináctiletý bratranec, o půl hlavy menší než já. Chtělo se mi propadnout se pod zem a všimla jsem si, že se našemu tanečnímu vystoupení lidé smějí.
Můj idol nikoli, naplno se věnoval některé ze slečen. Rozhodla jsem se, že když ho nemůžu milovat, budu ho tedy alespoň nenávidět. Kromě toho jsem se utěšovala tím, že už se neuvidíme. Když se sestřenici narodilo o čtyři roky později miminko, uspořádala velikou oslavu.
Pozvala spoustu příbuzných a známých na chatu. Bylo léto a vypadalo to, že prožijeme nádherný den. Jediná ze všech jsem se třásla jako osika. Bylo víc než pravděpodobné, že se tam setkám s Ním, synem nejlepších přátel Bětčiných rodičů.
Oblékla jsem si světle modré šaty. Myslela jsem na něj celé ty roky, i když jsem věděla, že je to beznadějné. Ale jak dalece je to beznadějné, to jsem zjistila až přímo na místě. Paradoxně na jednom z nejkrásnějších míst, které jsem kdy viděla.
shutterstock_231616930
Chata napůl schovaná v lese, v popředí sametová louka lemovaná línou řekou. Řekla jsem si, že v tak nádherné krajině možná opravdu prožiji docela hezké chvíle, a pak jsem ho uviděla. Nedíval se na mě, jak jinak, vypadal šťastně a vedl za ruku vysokou tmavovlásku.
Něco si špitali. Odpotácela jsem se dál do lesa, sedla jsem si do trávy a zhluboka dýchala, abych se vzpamatovala. Když jsem se pak nenápadně vmísila mezi ostatní, nikdo z nich si snad nevšiml, že mám červené oči.
Potom se otevřelo šampaňské a všichni si přiťukávali. Když jsem cinkla svou sklenkou o jeho a podívala se do těch nádherných hnědých očí se zlatými tečkami, povídám mu: "Pamatuješ se na mě?" Vypadal bezradně.
"Malá holka v růžových krajkách," poradila jsem mu. Opět bezradný výraz. Pak vyhrkl: "Asi jsi byla ještě malá. Ale teď vypadáš báječně. Dovol, abych ti představil svoji ženu Romanu." Oženil se.
Můj princ na bílém koni, na kterého jsem myslela od chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila, tedy od svých jedenácti let, spojil svůj život s jakousi nezajímavou černovlasou hubenou holkou, aniž bral ohled na to, že jsem do něj k smrti zamilovaná! Abych pravdu řekla, ta černovláska byla spíš krásná než nezajímavá – tím hůř pro mne! Toho dne jsem se rozhodla, že budu nucena udělat nad mužem svého života kříž, ale bolelo to jako čert.
Když jsem pozorovala, jak se zhlíží ve své ženě, chtělo se mi skočit z okna, ale chata byla přízemní, s okénky posazenými nízko. Nikdy jsem na prince nezapomněla, jen jeho obraz se mi jaksi zamlžoval. Roky letěly, vystudovala jsem vysokou ekonomickou a získala příjemné zaměstnání v bance.
Za vydatnou finanční pomocí rodičů jsem si koupila byt v Praze. Vlastně mi nic nechybělo, jen ten soukromý život byl takový nijaký. Bilance činila dva vážné vztahy a dva pekelné krachy. Bylo mi čtyřiadvacet, když jsem vešla do toho luxusního kadeřnictví v centru.
Byla jsem objednaná ke své kadeřnici Majce, pozdravily jsme se, a během doby, kdy mě stříhala, se vedle posadila další zákaznice. Přišla ji "načančat" samotná nová majitelka salonu. Zběžně jsem si ji prohlédla.
Byla to ona! Ta tmavovlasá divoženka, která mi ukradla životní lásku. O mnoho let starší než tehdy na chatě. Všimla jsem si drobných vrásek, bezstarostná mladistvá krása se vytratila. Vypadala unaveně a zklamaně.
S onou zákaznicí se nejspíš dobře znaly, povídaly si, a protože jsem natahovala uši, jak to šlo, zaslechla jsem slovo rozvod. Hučel fén, některá slova jsem si musela domýšlet, ale obsah rozhovoru byl jasný.
Zákaznice povídá: "A jak to snášíš, Romano?" Černovláska na to: "Nějak se to musí přežít." Dodala, že se z toho bude dlouho vzpamatovávat, ale že už spolu nedokázali žít pod jednou střechou.
Srdce se mi divoce rozbušilo. Můj princ byl volný, jenomže já jsem si ani nepamatovala, jak se jmenuje příjmením, nevěděla jsem, kde bydlí, kam chodí do práce. Připadala jsem si jako zamilovaná holčička z mateřské školy.
Zastavila jsem se ve své oblíbené kavárničce, dala jsem si sklenku vína a přinutila se uvažovat jako normální dospělý člověk. Toho chlapa v podstatě vůbec neznám, je pro mě úplně cizí, a fakt, že se rozvedl, mě nemusí zajímat.
Proč by měl? Ale usnout jsem nemohla. Zneklidňovalo mě, že se nikdy nenajdeme, že nebudeme spolu, i když bych si to tolik přála. Zakázala jsem si na to myslet. Blížily se moje pětadvacáté narozeniny, byl krutý, nelítostný, studený únor.
Mé narozeniny se vždycky slavily na chalupě, ale když jsem tam tehdy přijela, bylo to tam tiché a pusté. Jakmile jsem odemkla a vešla do kuchyně, někdo rozsvítil a zařval: "Narozeniny!" Ukázalo se, že se uvnitř poschovávalo zhruba čtyřicet lidí.
Příšerně jsem se lekla. Pak jsem vytřeštila oči. Ano, byla tu sestřenice, její rodiče i rodina, se kterou se odedávna přátelili – i s Ním. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím. Postavil se do zástupu gratulantů, a když mi stiskl ruku, povídá: "Ta růžová krajka, já vím.
A pak... modré šaty." Pomyslela jsem si, že tolik štěstí se snad ani nedá unést. Postupem času jsem zjistila, že dá. Lenka S. (50), střední Čechy.
