Moje chvilka pohody

Přisedl si k nám duch?

Seděly jsme s kamarádkou na lavičce v parku a povídaly si o vnucích. Najednou si k nám přisedl muž. Eva ho však vůbec neviděla.

S manželem jsme byli vždycky aktivní a vedli jsme k takovému životu i děti. I v důchodu jsme se snažili chodit každý den na procházky. Pořídili jsme si pejska, aby nás nutil každý den vyrazit z domova a ujít pár kilometrů. Jenže pak mě Pepa opustil a já najednou byla jako tělo bez duše. A nebýt naší fenky Daisy, asi bych to psychicky nezvládla.

Život mi uštědřil další ránu

Mám sice moc hodné děti i vnoučata, oni mají ale své životy, nemohli se mnou být každý den. Daisy mi ležela oddaně u nohou od rána do večera a poslouchala všechny mé bolesti i nářky a tvářila se, jako by mi rozuměla. Před rokem však za duhový most odešla i ona. Naštěstí se ale přistěhovala do našeho domu paní také v důchodovém věku.

Zapovídaly jsme se

Moc jsme si porozuměly a začaly chodit na procházky spolu. Čas od času jsme zašly také do divadla a na koncert. Jednoho odpoledne jsme s Evou seděly na naší oblíbené lavičce v parku a zapovídaly se. Bylo krásně, vůbec nebyla zima a domů se nám ještě nechtělo.

Povídaly jsme si o tom, co všechno nám život vzal a dal, a jaké dárky koupíme na Vánoce, co by těm našim drahým udělalo radost a vzájemně jsme si dávaly tipy.

Zoufalý mladík

Naproti nám byla lavička, na které nikdo nebyl. Najednou přiběhl mladý muž, a posadil se na ni. Rukama si zakryl obličej a vypadalo to, že je zoufalý. Kamarádka se na něj ani jednou nepodívala, což mi přišlo divné. Byla vždycky mnohem více komunikativní, než já. Pozorovala jsem toho nešťastného muže a pak si po chvilce řekla, že by bylo asi dobré se ho zeptat, co se mu stalo? Tak jsem se na něj podívala a řekla: „Co vás potkalo, mladý muži?“ To, co se stalo pak, si připomínám každý den.

Upřel na mě prosebný pohled

Mladík se na mě podíval s velkým údivem. Kamarádka se mě zeptala, na koho to mluvím. Odpověděla jsem, že přece na toho muže naproti. Podle ní tam ale nikdo nebyl. Koukaly jsme na sebe a pak na tu lavičku. Mladík se zvedl a posadil se vedle mě. Obličej měl úplně bílý a upíral na mě neuvěřitelně smutné oči. Byla v nich velká prosba o pomoc.

Už jsem ho neviděla

Byla jsem úplně ochromená hrůzou a také chladem. Cítila jsem mrazení v konečcích prstů a v zádech. Chvíli jsme se dívali vzájemně do očí, pak si ten mladík znovu zoufale skryl tvář do dlaní. Pak vyskočil a běžel pryč. Od té doby tam chodívám často v dobu, kdy se stmívá a hledám ho. Taky se ptám starousedlíků, jestli neví o nějakém muži, který v parku nešťastně zahynul. Ráda bych mu tam někde zapálila svíčku.

Dagmar V. (74), Znojmo

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden