O přítelově nevěře jsem nepochybovala. Vždyť, kam jinam by každou středu jezdil? Pravda byla úplně jiná. Jezdil do ústavu navštěvovat svého postiženého bratra, dvojče!
Byla to láska na první pohled. Zamilovala jsem se v okamžiku, kdy jsem ho poprvé uviděla. Překvapilo mě to a dokonce jsem se trochu i styděla. Ve svém věku něco takového zažít? To člověka překvapí! On, můj Dalibor, cítil to samé. Prostě jsme si byli souzeni! Už za měsíc jsme spolu bydleli a dokonce plánovali svatbu.
Byla jsem si jistá, že mi lže
Vše se zdálo být skvělé. Zažívala jsem nejhezčí období svého života. Děti mi odrostly a vzpomínka na ošklivý rozvod dávno vybledla. Jen jedna věc mě trápila. Dalibor pravidelně, každou středu, jezdil na nějaké setkání s kamarády. Prý si jen tak povídají v hospodě a hrají karty. Zprvu jsem mu věřila, ale potom mě napadlo, že tou hospodou není vůbec cítit! Lidé se přece vracejí načichlí kouřem, nebo takovým tím typickým hospodským odérem. On ne. Připadalo mi spíš, že je cítit nemocnicí! „Dalibore, kde jste dneska hráli? U někoho doma?“ zeptala jsem se co nejvíc nenápadně, ale on zostražitěl. „Proč se ptáš? Byli jsme jako vždycky v jedné hospůdce, máme tam zamluvený stůl!“ tvrdil, ale já mu poznala na očích, že mi neříká pravdu. Napadlo mě, že má nějakou ženskou. „Bude to určitě nějaká zdravotní sestra. Nebo dokonce lékařka! To proto je cítit dezinfekcí, jako by se vracel odněkud z nemocnice!“pomyslela jsem si a rozhodla se Dalibora sledovat.
Byli k nerozeznání
Měli jsme z předchozího života každý svoje auto, a tak to nebylo nic složitého. Ani mě nepřekvapilo, když Dalibor zastavil na parkovišti u nemocnice v nedalekém městě. Zamířil rovnou na oddělení a já za ním. Za chvíli jsme ho zahlédla za dveřmi s nějakým pánem. Měl teplákovou soupravu, a když se otočil ke mně obličejem, málem jsem vykřikla úlekem. Byl to také Dalibor. Vlastně ne, jeho dvojník! „Dalibore, co to má znamenat?“ vykřikla jsem. Dalibor objal svého dvojníka kolem ramen. „Kristýnko, to je můj bratr. Dvojče. Narodil se o hodinu později, než já. Od dětství je postižený!“ vysvětlil mi se slzami v očích. Nechápala jsem, proč mi existenci bratra tajil. Řekl mi to ještě dřív, než jsem se zeptala: „Víš, moje bývala přítelkyně ho nesnášela. Prý ji připadám také nenormální, když jsme si tak podobní! Nechtěl jsem o tebe přijít, tak jsem se bratra rozhodnul tajit…Byla to chyba!“ Musela jsem souhlasit. Daliborův bratr přece za nic nemohl! A tak si ho místo středečních návštěv bereme k sobě na víkend.
Jana K. (58), Frýdek - Místek
