Moje lítost se změnila v obrovský vztek, když jsem přišla na přítelovu nevěru. Ani velká jizva po operaci mu nezabránila v radovánkách s pacientkou z vedlejšího pokoje!
Plánovaná operace žlučníku mého přítele se neobešla bez komplikací. Protáhla se na několik hodin a z přítelova břicha učinila měsíční krajinu. Samý kráter! Můj Lukáš nebyl žádný hrdina. Stále jen vzdychal a něco požadoval.
Ládoval se česnekem
„Kup mi prosím takovou tu mast na záda, bolí mě celé tělo, jak musím spát na zádech! A nějaké nové pyžamo, ať tady nejsem za chudáka!“ nařizoval mi a já se seznamem v ruce obíhala město, abych mu ve všem vyhověla. Žili jsme spolu jen krátce, asi rok a půl, ale byla jsem si jistá, že je to ten pravý. No, skoro pravý, ale kde bych pořád někoho hledala? Ve svém věku jsem už moc dobře věděla, že nic, ani vztah s chlapem, není nikdy ideální. S Lukášem jsme si vyhovovali. Ve všem. A to jsem považovala za důležitější, než jeho malou výplatu nebo občasné sklony k hypochondrii. Žlučník ho sice občas pobolíval, ale koho ne, když by snědl mísu česnekové pomazánky a k tomu deset skoro černých topinek? Dělal si je sám, ty moje byly prý moc dietní.
Z pokoje vycházely podivné zvuky
Do nemocnice jsem za ním chodila denně a byla čím dál víc otrávená. Jeho požadavky neměly konce! Jednou, když bylo venku obzvlášť krásně, jsem se usadila v parku na lavičku a pozorovala cvrkot kolem sebe. Nevím, jak se to stalo, ale probudila jsem se skoro za dvě hodiny. Taková ostuda! Určitě si kolemjdoucí mysleli, že jsem nějaká podnapilá bezdomovkyně… Rozběhla jsem se k nemocnici, abych Lukášovi donesla slíbenou vodu po holení. Dveře od jeho oddělení nechávali stále otevřené a tak nebyl žádný problém se k němu dostat. Z přítelova pokoje jsem uslyšela nějaké zvuky. Šramocení! Hlasy! Ten jeden, hlubší, byl podobný tomu Lukášovu. Měl ho totiž zvláštně zastřený. Mezi jinými určitě nezaměnitelný! Pomyslela jsem si, že k němu dali konečně druhého pacienta. Dosud byl na dvoulůžkovém pokoji sám a stěžoval si, že je mu smutno, protože se nemá s kým bavit.
Užíval si s jinou
Zaklepala jsem, a aniž počkala na vyzvání, vstoupila dál. To, co jsem uviděla, mě úplně ohromilo. Můj chudáček operovaný cvičil prostná s pěkně obdařenou pacientkou! Měla nohu v sádře, ale ani to ji neodradilo od náročných kliků, které na mém Lukášovi prováděla. „Týnuško, to není, jak to vypadá!“ zvolal Lukáš, který si s hlavou otočenou na stranu ke dveřím, všimnul mého příchodu. „Větší pitomost jsem neslyšela!“ odvětila jsem a zabouchla dveře. Doma jsem vyházela ze skříně všechny přítelovy věci a chystala se ho hned ráno vystěhovat. „Kufry mu odnesu do nemocnice, abych ho už nemusela nikdy vidět!“ umiňovala jsem si a usnula spánkem spravedlivých. V noci se mi zdál sen. Byla jsem sama a opuštěná v úplně prázdném bytě. Zoufale jsem se rozhlížela kolem sebe a volala na přítele. On neodpovídal. Nebyl tam!
Milenku jsem zkompromitovala
Ráno jsem se probudila zpocená a vyčerpaná. Uvědomila jsem si, že se s Lukášem rozcházet nechci! Vždyť bych potrestala jen samu sebe! Do nemocnice jsem tentokrát šla hned ráno. Ale ne za svým nevěrným přítelem. Chtěla jsem vypátrat onu čilou paní se sádrou na noze! Bylo to snazší, než jsem myslela. Procházela se po chodbě s nějakou sestřičkou. Učila ji používat berle. Po chvíli si šla paní do svého pokoje pro svůj apartní růžový župánek a sestřička na ni čekala opřená o zeď hned vedle dveří. Potom se opět ty dvě vydaly trénovat na chodbu. Nadešla moje chvíle. Do nočního stolku jsem té ženské nastražila všechno svoje zlato, které jsem na sobě měla. Dva zlaté řetízky, náramek a tři prsteny. Potom jsem hned spěchala na sesternu.
Musel sekat latinu
„Ztratily se mi šperky a vím, kde jsou. Tu ženskou znám. Je to zlodějka!“ tvrdila jsem a hnala se na pokoj, kde jsem zlato nechala. Cestou jsem sestře namluvila, že se mi vše ztratilo z kabelky na chodbě. „Víte, nesla jsem ty šperky nechat vyčistit ultrazvukem, dělám to tak pravidelně každý rok!“ tvrdila jsem a ona mi to spolkla i s navijákem. Zlato leželo přesně tam, kam jsem ho dala. Paní přišla i s těmi berlemi do svého pokoje a vůbec nevěděla, co se děje. „Nebudu vás žalovat, ale koukejte odsud zmizet, než okradete někoho dalšího!“ vmetla jsem jí do tváře. Ani se nehádala, bylo by to stejně marné. Během hodiny se nechala propustit! Odhopkala na jedné noze, berle zůstaly na chodbě. „Lukáši, tak co, zdalipak se ti už stýská po domově?“ zeptala jsem se mazlivě svého nevěrníka, a ten jen mlčky přikývnul. Čekaly ho galeje. Chození do zaměstnání, domácí práce, malování bytu a taky pořádně drahá dovolená. Pomstu jsem si užila a byla hodně sladká!
Kristýna N., (56), Brno
