Občas bývá složité stát se současně matkou i manželkou.
Vdávala jsem se na tehdejší dobu celkem pozdě, až po třicítce. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem našla toho správného partnera. Dva dlouhodobé vztahy předtím skončily partnerovou zradou a nevěrou. Věřila jsem, že s Ivanem budu až do konce života.
Lékaři byli nemilosrdní
Náš vztah byl pohodový a bez hádek. Jediným problémem bylo, že se nám nedařilo počít vytouženého potomka. Biologické hodiny mi rychle tikaly. Propadala jsem panice. Manžel se nakonec nechal přesvědčit, abychom podstoupili podrobná vyšetření. Ukázalo se, že je to bohužel on, kdo v našem vztahu děti mít nemůže. Začali jsme vážně uvažovat o adopci, nebyli jsme ale ještě stoprocentně rozhodnutí. Právě v té době jsem potkala Romana, bývalého spolužáka ze střední školy, se kterým jsem si vždy bezvadně rozuměla. Asi jsem se potřebovala nějak odpoutat z té smutné partnerské situace a možná jsem měla podvědomě i jiné úmysly – každopádně naše setkání skončilo u Romana v bytě. Se svým svědomím bych se sice těžko, ale přece jen vypořádala. Nevěra ovšem nezůstala bez následků. A když Ivan zjistil, že jsem v jiném stavu, těžko jsem mu mohla tvrdit, že dítě je jeho.
Raději jsem se rozvedla
Byla to pro mě tehdy nezáviděníhodná situace. Manžel mě postavil před nemilosrdnou volbu: odpustí mi, pokud si dítě nenechám. Ve mně ale zvítězila touha být matkou. Nesnažila jsem se Ivana přemlouvat, natolik jsem si byla vědoma své viny. S rozvodem jsem mu nedělala žádné potíže, i když on do poslední chvíle doufal, že si to rozmyslím. Se synem, kterého jsem přivedla na svět, jsem nakonec zůstala sama. Přes všechno strádání a těžké chvíle jsem ho vychovala dobře, dnes studuje vysokou školu. Největším paradoxem ale je, že lékaři se zřejmě zmýlili. Ivan se totiž oženil znovu a v manželství měl dvě děti, prokazatelně jeho. Asi nám společná rodičovská radost opravdu nebyla osudem přána.
Jarka D. (56), Mělník
