Své rodiče si nevybíráme, to je odvěká pravda a nic se s tím dělat nedá. Někdy tahle loterie ale může dopadnout skutečně moc špatně.
Pamatuji, se, že moje dětství bylo plné slz. Proplakala jsem se do školky, kterou jsem začala milovat, protože na mě najednou nikdo nekřičel, nikdo mě nenechal klečet na prkénku v koutě. Mohla jsem si zpívat, hrát si bez obav, že odněkud za chvíli přiletí pohlavek, zkrátka jsem byla šťastná.
Ovšem když si pro mě máma odpoledne přišla, můj život zapadl do stejných kolejí a já se těšila, abych už šla spát a abych se ráno mohla vzbudit a jít do školky. Soboty a neděle jsem nenáviděla. To jsem byla s mámou celý den, od rána do večera a každou chvíli jsem zase poslouchala ten hysterický hlas, který mě vytýkal každý můj krok, každý zvuk, kterého jsem byla příčinou. Nesměla jsem skoro nic, abych matku nenaštvala. Dnes si myslím, že byla prostě nervově labilní a zejména ve dnech, kdy její hladina hormonů nebyla na správné výši, to bylo skoro o život.
Zlaté knihy
Tátu jsem neměla, žily jsme s mámou samy. Občas k nám domů zavítal nějaký strejda a pobyl pár dní, někdy i týdnů, ale žádný to nevydržel déle, natož aby s námi zůstal. Pamatuji si na pohledy některých těch pánů, dnes vím, že mě pozorovali se soucitem. Oni mohli utéct a najít si klidnější náruč, já musela zůstat. Kdyby sociální pracovnice tušily, jak jsem na tom, asi by musely zakročit, ale o takových možnostech jsem neměla ponětí, navíc v tehdejší době se na práva dítěte až tolik nehledělo. Takže jsem trpěla a protrpěla se až k základní škole, kde jsem byla zamlklé a vystrašené děcko. Ani učení mi nešlo moc dobře, nemohla jsem se soustředit, raději jsem si pořád četla, v knihách jsem nalézala klid, hltala jsem proto veškerou literaturu, byla jsem v knihovně jako doma. A když jsem si doma četla, nevydávala jsem žádný hluk, nehýbala jsem se, byla jsem jako kus nábytku, který mou matku nemohl v žádném případě rozzlobit. Jenomže jak si máma nemohla na nikom vylévat svůj hněv, propadala stejně záchvatům nepochopitelného vzteku. Když bylo hezky, naučila jsem se, chodit na lavičku do blízkého parku a tam jsem v klidu četla dál.
Hnus v parku
Tyhle moje dezerce ovšem nezůstaly bez následků, parkem se pohybují různá individua a jedno z nich mě způsobilo další trauma, jako bych už jich neměla dost. V té době se tomu chování, kdy muži nutili ženy přes jejich odpor dělat nechutné věci s jejich tělem, říkalo ještě kulantně „omezování osobní svobody“. A já ani nevěděla, že je to trestný čin a že můžu jít třeba na policii, tehdy na služebnu Veřejné bezpečnosti a tam toho chlapa udat. A za mámou jsem se jít bála. Ta by mi ještě vynadala. Takže jsem si ten zážitek odnesla do dospělosti. Měl za následek, že jsem normální vztah s normálním mužem za celý život nenavázala. Chlapi se mi od dětství hnusili a už nikdy jsem se z toho nevzpamatovala. Do parku jsem přestala chodit, četla občas knihy rovnou v knihovně, kde byla jedna židle a stoleček a paní knihovnice na mě byla hodná. Pak jsem začala pozorovat změny v mámině chování, vracela se pozdě domů, byla opilá a někdy několik dní nevstala z postele, všude kolem se válely láhve. To už mi bylo dvanáct a já šla pomalu do puberty. Pomalu tělesně – protože mé tělo se tak rychle nevyvíjelo asi vlivem vnějších podnětů, vlivem té výchovy nevýchovy – ale rychleji duševně, protože jsem se musela vyrovnat s řadou věcí. Především se závislostí mé matky na alkoholu.
Babička mi nepomohla
Mé dospívání začalo být trochu jinak dramatické než mé dětství. Máma na mě už tolik nekřičela, zato jsem měla spoustu práce s tím, abych bránila jejímu pití, a když už se to nedalo zastavit, tak jsem se alespoň snažila dávat pozor, aby si máma něco neudělala, aby neupadla, aby se neudusila zvratky, nebo aby nesnědla nějaké prášky, čímž často vyhrožovala. Zkoušela jsem o pomoc žádat maminy rodiče, mou babičku a dědu, ale děda byl tou dobou v alkoholu naložený permanentně a babička jen lomila rukama, hladila mě po hlavě a říkala: „Co ty, chuděro, jak k tomu přijdeš, kdybych ti mohla pomoct, ale sama mám s dědkem trápení. To víš, už jsme staří, nic nezmůžeme nemáme na nic sílu.“ Takže odtud jsem se s pomocí počítat nemohla. Sama nevím, jak je možné, že jsem neskončila v nějakém dětském domově, nebo podobném zařízení. Asi to bylo tím, že jsem si nikde nestěžovala, brala jsem všechno tak, že to je prostě můj úděl.
Život odešel
Když máma zemřela, bylo mi dvacet dva. Měl mi spadnout kámen ze srdce, měla jsem pookřát, měla jsem začít nový život a konečně si ho užívat. Jenomže nic takového se nestalo. Nastalo několik pokusů o vztah s muži, ale když zjistili, že není v jejich silách se dostat dál než za první knoflíček mé blůzky, vzdali to postupně všichni. A pak přišly nemoci a já jsem měla starosti už jen s tím, jak si zachránit holý život. Dnes už vím, že moje zhoubná choroba měla možná hlavní příčinu v mém dětství a v mém vztahu s matkou, když čtu knihy, které se příčinami nemocí zabývají, musím si chtě nechtě na své svízelné dětství vzpomenout a dát nejnovějším výzkumům vědy za pravdu. Prodělala jsem tedy spoustu chemoterapií a ozařování, také jednu operaci, a když mě choroby snad už, jak doufám, natrvalo nechaly na pokoji, zjistila jsem, že jsem stará a život mám za sebou. Mou jedinou útěchou zůstaly knihy a jedinou přítelkyní knihovnice, kterou občas navštěvuji v domově důchodců. V knihovně jsem zaujala její místo a to je můj svět. Můj hezký a klidný svět.
Marta (62), jižní Čechy
