Konečně máte pocit, že jste našla chlapa, který je vaší spřízněnou duší. Jenže pak zjistíte, že vám lže. Když milujete, máte sklon vždycky odpustit a doufat, že bude líp. Proč hladová srdce vždycky snědí lež? A jak to změnit?
Boj srdce a rozumu
Byla jste dlouho sama a pak přišel ON! Veškeré naděje, city i energii za ty roky vkládáte do něj. A pak zjistíte, že vám lže. A opakovaně. Rozum vám říká, že byste toho lháře měla opustit, ale srdce o tom nechce ani slyšet.
Protože ho milujete! Bolí vás, že když nebude on, nemusí být už nikdo. Přece když nepůjde věřit jemu, jak bychom mohli věřit ještě někdy někomu? Dostáváte strach. Z toho, co příště udělá on… Z toho, co vy ale udělat nejste. Strach z neznáma Tam, kde jsou lži a zhroucená očekávání, je vždycky alespoň jeden důvod, proč zůstat. I kdyby to měly být děti, společní přátelé, hezká minulost, nebo naděje, že se to změní.
Jak si pak najít cestu k druhému? Jak mu rozsvítit v hlavě, že zrovna vy mu dáváte nejvíc a měl by si vás vážit? Proč máme strach rozhodnout se a posunout v životě dál? Jak zjistíme, kdy nás brzdí jen strach a odkud se to v nás vzalo, když jsme až doposud takový strach neznali? Syndrom hladového srdce Hladové je srdce, kterému dlouho chybí opětovaná láska.
Pak začne fungovat jako pes. Čím později přijdete domů, tím nadšenější z vás je. V případě hladového srdce platí: Čím později se pocit opětované lásky dostaví, tím šťastnější je. Stačí jen něco slíbit. „Já se polepším, už se to nebude opakovat,“ řekne vám lhář přichycený při lži a vám spadne kámen ze srdce.
A tak uvěříte. Nikoho nepotkáte náhodou Lhář zjistí, že jeho jednání je odpustitelné, když použije ta správná slova. Miluji, lituji, slibuji. Ví, že když mu to prošlo jednou, odpustíte mu i příště. V životě se nic neděje náhodou. Všechno má svou příčinu a následek. Zvykla jste si oceňovat jen dobré zkušenosti, ale více vás formují ty špatné. Každý člověk vám předal nějakou zkušenost. Láska je nejsilnější cit Nutí vás jít tam, kam byste jinak sama nešla, a kam přitom potřebujete jít.
A tak i když někdy proklínáte špatné vztahy, zkuste se na ně podívat jako na zkušenost a lekci, kvůli které už svou chybu nezopakujete. Zkuste v nich najít vděčnost, smíření a pochopení. Uvědomte si, že čekání, nenávist a pomsta jsou jen dalšími formami vašich okovů, kterými se neviditelnými ocelovými lanky, poutáte k minulosti.
Někdy je lepší jít do neznáma Když jste byla malá, nebála jste se, protože jste věděla, že při vás stojí někdo, kdo vás zachytí, kdybyste padala. Jenže dnes víte, že už nad vámi nikdo ochrannou ruku nedrží. Proto se bojíte padnout. Máte strach, že byste zůstala sama na vstávání. Že byste vstát už třeba ani nedokázala.
Ale když se ohlédnete do minulosti, víte, že vaše odchody z míst, kde už nic nebylo, vás vždycky posunuly do míst, kde vás čekaly nové, nečekané a krásné zkušenosti. Proč se bojíte, že to bude horší? Proč si připouštíme vždy spíše to horší? Proč se tím připravujeme o vše krásné, co sice z našeho místa ještě není vidět, ale ani to být vidět nemůže? To bychom totiž museli udělat krok vpřed.
Slova jsou totiž jako světlo a naše strachy jako bubáci, na které mnohdy stačí posvítit a oni zmizí. Jde o to porozumět tomu, proč se bojíme.
