Můj kousek štěstí

Prohnaná kamarádka mě chtěla zničit

Na  střední škole se naše cesty rozešly. Já se šla učit prodavačkou, ona zamířila na ekonomku. Ale pořád jsme se vídaly, i když nijak zvlášť často. Po škole jsem šla u nás ve městě pracovat do lahůdek. A tam jsem se seznámila se svým budoucím manželem. František byl mladý vedoucí a snažila se ho urvat každá svobodná holka, která do obchodu nastoupila. Já ne. Přišel mi sice pěkný, ale nějak jsem neměla potřebu se za každou cenu vdávat. Asi proto si mě všiml. Začali jsme spolu chodit a do roka byla svatba.

Měli jsme práce nad hlavu

Nějaký čas po revoluci jsme obchod, v kterém jsme pracovali, koupili. Kdyby nás práce skutečně nebavila, rychle bychom skončili. Abychom obstáli v konkurenci, začali jsme si sami lahůdky vyrábět. Každou vydělanou korunu jsme vraceli zpátky do podniku, neznali jsme volné víkendy. Když se nám narodila Klára a za dva roky po ní Matěj, nic moc se nezměnilo. Na mateřské jsem byla jen chviličku, v obchodě mě bylo potřeba. Naštěstí nám pomohly babičky.  Ve stejnou dobu se vdala i Martina. V životě se jí dařilo a měla to svým způsobem lehčí než já. Začala jako účetní ve velkém podniku. Pak se udělala pro sebe a zpracovávala účty pro několik soukromníků. Našla každou kličku jak ušetřit, takže o klienty neměla nouzi. Ten, pro koho pracovala, neměl důvod si stěžovat. Jedním z jejích klientů byl i Tibor. Opravoval a prodával motorky, později je začal i stavět. Byl to schopný, chytrý a pohledný chlap. „Vsaď se, že ho dostanu. Chytí se, ani nebude vědět jak...,“ chlubila se mi Martina u kávy. A nebyly to plané řeči. Vídaly jsme se však málokdy. Já byla pořád v práci nebo s dětmi, navíc jsme se začaly jedna druhé vzdalovat i tím, jaké jsme měly zájmy, co jsme dělaly. Martina se chovala jako typická zelená vdova. Zajímalo ji hlavně to, co si koupí na sebe nebo co si nechá udělat na kosmetice. S domácností a synem, který se jí narodil, moc práce neměla, Tibor jí platil paní na úklid, která jim několikrát za týden i uvařila. Byl to zkrátka úplně jiný svět a neměly jsme si moc co říct.  Čas běžel, děti rostly. Vyučily se, odešly do světa. V našem životě se nic dramatického nedělo. Zato Martině se přestalo dařit. Tiborovi zkrachovalo podnikání, rozvedli se a syn odešel s ním. Martina měla problém sehnat práci. Dlouho byla nezaměstnaná, nakonec jí museli pomáhat její rodiče. A svého syna skoro nevídala. Nestál o to.

Nabídla jsem jí pomoc

Já si ji pamatovala jako schopnou účetní, dobrého pracanta a férovou holku. Napadlo mě, že bychom jí třeba mohli pomoci. František si úplně jistý nebyl. „Dalšího zaměstnance nepotřebujeme. Sice bychom ji uživili, ale tak, jak to je, to zvládáme taky,“ říkal. Já se ale nedala odbýt. Argumentovala jsem tím, že za pár let stejně půjdeme do důchodu a měli bychom si zvykat, že nebudeme tolik pracovat. Vyhrála jsem a zpočátku to vypadalo, že jsme udělali terno. Martina byla samý smích, v práci se jen otáčela a všichni byli rádi, že ji máme. Jenže po čase jako by nás štěstí opustilo. Už se nám nedařilo tak dobře. Zisky byly menší, tak tak stačily na to, abychom všechno zaplatili. Manžel byl nervózní a zůstával v práci dlouho po zavíračce. Já jsem navíc měla nějaké zdravotní problémy, takže jsem se moc nesoustředila na to, co se děje kolem.

Náhodná kontrola

Nakonec jsem musela na pár dní do nemocnice a pak mě čekalo několik týdnů doma. Netrvalo dlouho a začala jsem se nudit. Pořád jsem vymýšlela, co bych tak mohla dělat, a nakonec jsem, bůhví proč, začala kontrolovat účetnictví. Chvíli trvalo, než mi došlo, že něco není v pořádku. Ale pak už to bylo čím dál tím jasnější. Bodejť by se nám dařilo, když nás Martina okrádala a část peněz si každý měsíc posílala na své konto. Nemohla jsem tomu uvěřit. Cítila jsem ohromný vztek. a k tomu došlo ještě k dalšímu maléru. Ten den zůstal František v obchodě zase déle. Nemohla jsem se mu dovolat, tak jsem se, nemocenská nenemocenská, vypravila za ním. Když jsem si odemkla zadní vchod, překvapilo mě, jaká je všude tma a divné ticho. Sotva jsem otevřela dveře do kanceláře, došlo mi proč to tak je. Nebudu popisovat, co jsem tam viděla. Ta mrcha mi prostě ukradla manžela.

Pomáhat už nebudu

Nevím přesně, co jsem na ně křičela. František vypadal, jako by se probudil ze sna. Když na mě Martina začala také křičet, zastal se ale mě a poslal ji pryč. To ještě nevěděl, jak nám naše účetní pouští žilou, neměla jsem čas mu to říct. Nevěra je ranou pro každé manželství. I pro to naše. Naštěstí, když František zjistil, jak se věci mají, okouzlení ho hodně rychle přešlo. Chtěla jsem, abychom Martinu oznámili na polici, s tím ale můj muž nesouhlasil. Bál se, že by se pak ta jeho aférka přetřásala veřejně a on měl ostudu. Nakonec Martinu vyhodil s tím, že ji neudáme, když vrátí alespoň tři čtvrtiny toho, co nám ukradla. Přestáli jsme to. Co je s Martinou dnes, nevím, a ani mě to nezajímá. Zanedlouho poté, co se vše provalilo, se odstěhovala. Pro mě je důležité, že pomalu splácí, co nakradla. Já sama si ale pořád připadám tak trochu jako hlupák. A už nikdy neudělám tu chybu, abych někomu pomáhala.

Anežka (59), Brno .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden