Vaření mě už dávno přestalo bavit a uklízení zrovna tak. Manželovi se jeho práce zajídala a vyčítal mi, že mohu být doma. Výměna rolí nám oběma prospěla!
Ráno se mi už ani nechtělo vstát z postele. Rok důchodu udělal s mojí psychikou svoje. Začala jsem trpět depresemi! Nic mě nezajímalo, nic netěšilo. Při pomyšlení, že mě čeká navlas stejný den, jako ten předchozí, se mi dělalo zle. Už jsem se ani nedokázala usmát!
Z manžela se stal mrzout
Všiml si toho i můj manžel, a to už bylo něco. On totiž jinak vůbec nic nevnímal. Na rozdíl ode mě už měl špatnou náladu minimálně dva roky. Od chvíle, kdy musel ze zdravotních důvodů začít pracovat na vrátnici. Býval svářeč a na svoji profesi nedal dopustit. Jenže potom ho zradila záda a on, aby nemusel na operaci, kývl na místo vrátného. Prý, co by ve svém věku chtěl? Může být rád, že to nějak do důchodu doklepe. A tak chodil do práce otrávený a naštvaný. Zlost si vybíjel na mě, na kom jiném. „Tak co mi dneska ty usměvavá hospodyňko uvaříš?“ zeptal se výsměšně, aby mě naštval. Já mu vždycky odsekla, že nudle s mákem, protože je nesnášel, ale tentokrát jsem ho převezla: „ Co budeš chtít, ty můj pupkatý princi!“ No, přehnala jsem to, přiznávám!
Ani se nezastavil
Za trest, místo v šest večer, přišel až o půlnoci a hned vyprovokoval hádku. Nic mu nebylo po chuti! Jednou, po zhlédnutí nějakého dojemného filmu, se ve mně hnulo svědomí a šla jsem se za tím svým bručounem podívat do práce. Nesla jsem mu čerstvě napečené buchty ke kafi a těšila se, jak si je v klidu společně u kafíčka vychutnáme. Sídlil v takové prosklené budce a zvedal závory autům vjíždějícím do objektu. Zapsal si poznávací značku a jméno řidiče. Moje dosavadní představy se ale od skutečnosti dost lišily. Sotva jsem se uvelebila, už musel manžel ven. Vylezl až do kabiny kamionu, něco podepisoval a potom zase slezl. Takhle to šlo po celou dobu, kdy jsem u něho seděla. Neměl čas si ani kousnout, natož napít kafe!
Chtěla jsem mu pomoct
Zpátky jsem šla notně rozmrzelá. Dost mě štvalo, že jsem manžela dost nespravedlivě podezírala z lenosti. Doma jsem musela o všem přemýšlet. Na manželovi bylo vidět, jak mu jeho bolavá záda dávají zabrat. Jak je unavený a vyčerpaný. Musela jsem tím něco udělat! „Oldřichu, měla bych takový nápad,“ oslovila jsem ho hned, jak přišel z práce. Unaveně usedl ke kuchyňskému stolu a beze slova se dal do jídla. Ani při tom hezkém oslovení nezvedl hlavu. „Něco mě napadlo. Co kdybychom se vyměnili? Co kdybych já šla do práce a ty zůstal doma místo mě?“ zeptala jsem se ho a on se na mě pátravě zadíval: „Jak to myslíš? Co je to za hloupost?“ No, já jsem doma nespokojená. Nudím se! A ty zase nemáš svoji práci rád. Tak možná bych to mohla vzít za tebe a ty zas za mě!“
Nápad se mu zalíbil
Oldřich jen zakroutil hlavou. Vůbec mi neodpověděl! Byla jsem jeho reakcí zklamaná. Ne, že bych čekala nějaké nadšení, ale popovídat si o tom mohl, ne? Jako bych byla nějaká bláznivka či co. Jako bych mu nestála za jedinou větu! Večer jsem opět strávila sama u televize. Ráno jsem se probudila s ještě horší náladou, než jako jsem měla doposud. Brala bych snad i požár bytu, jen aby se něco dělo! „Dituš, přemýšlel jsem, cos mi včera řekla,“ přiznal manžel u snídaně a k mému překvapení se nepatrně usmál. „Myslel jsem, že je to nějaká šílenost, ale on to nakonec není tak špatný nápad! Udělal bych to jen kvůli tobě, abys přišla na jiné myšlenky! A domácnost určitě zvládnu levou zadní!“
Jeho práce mě baví
Nevěděla, jsem, zda se mám radovat, nebo se s ním pohádat. Taková nadutost! Ale potom jsem si řekla, ať si mluví, hlavně když mě poslechne! Kula jsem železo, dokud bylo žhavé. Doprovodila jsem manžela do práce a promluvila s jeho šéfem. Nebyl proti. Jen jsem musela na nějaké školení! Měla jsem se stát druhou vrátnou a manžel si mohl vybírat volno a pracovat jen občas, než se to nějak vyřeší. Za necelý měsíc jsem odcházela ráno do práce místo manžela. Cestou jsme si opakovala vše, co jsem se na školení naučila. A nebylo toho málo! Byla ve mně malá dušička, abych si neudělala hned první den ostudu! Večer jsem v dobré náladě spěchala domů. Těšila jsme se, jak vše Oldřichovi vylíčím.
Domácnost mu dává zabrat
Otevřel mi celý rudý, s velkou náplastí na obličeji. „Na nic se neptej!“ vyštěknul na mě a pokračoval i bez mého vyzvídání: „Smažil jsem řízky a olej mi stříknul rovnou do obličeje! Potom jsem obarvil všechno prádlo v pračce na růžovo! A taky se mi rozbil vysavač, krám jeden. Jsem úplně vyřízený! Nakoupit jsem nestačil… Jeho slova mi zněla jako pohlazení! Můj pyšný manžel konečně poznal, že domácnost dá taky nějakou práci. A velkou! Neodolala jsem a dala mu pusu. Koukal na mě, jako bych se zbláznila a potom mu to došlo. Začal se smát. Smáli jsme se oba! Změna nám prospěla a už jsme u ní zůstali. Když chci Oldíka trochu naštvat, ptám se ho, co mi dobrého uvaří…
Dita B. (64), Příbram
