Je těžké bránit se výčitkám svědomí, když je po smrti jediný člověk, který by nám je rozmluvil.
Stalo se to sice už před čtvrt stoletím, ale dodnes v sobě ten vztah a jeho konec nosím jako bolestnou jizvu. Tenkrát jsem se rozvedla a po tom, co jsem v manželství zažila, už jsem neměla v úmyslu se znovu vdát.
Sama jsem ale také zůstat nechtěla. Když jsem potkala Marka, myslela jsem si, že je to pro mě ideální partner. Měl rovněž po rozvodu a do dalšího manželství se stejně jako já nehrnul.
Citlivost měla své hranice
Na Markovi mě zaujala jeho vnímavá a citlivá povaha. Byl to velký rozdíl oproti mému násilnickému manželovi, který se hádal kvůli každé maličkosti. Poprvé v životě jsem dostala od nějakého muže básničku, určenou přímo mně. Marek mě neustále něčím překvapoval, třeba i tím, že dokázal plakat u romantických filmů.
Nikdy na mě nezvýšil hlas, naopak se často omlouval za věci, za které nemohl. Připadala jsem si s ním jako v ráji, alespoň tedy ze začátku. Postupně mi začalo docházet, že není všechno tak růžové, jak se může zdát. Můj nový přítel byl totiž citlivý až moc. Neměla jsem zkušenost s citovým vydíráním, takže jsem zpočátku neodhadla, jak umí Marek druhými manipulovat, aby dosáhl svého.
A když se mu to náhodou nepodařilo, choval se jako trucovité a plačtivé malé dítě. Stále jsem si ale říkala, že na každém člověku se něco najde a proti peklu v manželství jsou Markovy jemné citové intriky vlastně maličkostí. Teprve když se kvůli bezvýznamné hádce chtěl demonstrativně zabít, pochopila jsem, že citlivost a romantika mají své hranice.
Nechtěla jsem se s ním hned rozejít. Poté, co se uklidnil, trvala jsem na tom, aby si zašel k psychologovi nebo k psychiatrovi. Nabídla jsem se, že ho tam doprovodím. Vysloužila jsem si tím jen další jeho přehnanou reakci, když mi ufňukaně vyčítal, že ho mám za blázna a že ho nemiluji.
Řekla jsem, že končím
Náš vztah se brzy dostal do slepé uličky. Markovy výstupy byly stále častější a já jsem pochopila, že takové partnerství vlastně nechci. Dobře jsem věděla, co mě čeká, až svému příteli navrhnu rozchod. Nemýlila jsem se. Následovaly hysterické scény. Nejprve Marek prosil a sliboval.
Vypočítával, co jsme spolu všechno prožili. Přemlouval mě, ať mu dám ještě šanci. Když viděl, že to nezabírá, začal vyčítat. Obviňoval mě, že jsem mu určitě nevěrná a že se chci rozejít kvůli jinému muži. Potom také vyhrožoval, že ho budu mít na svědomí.
Ano, chvíli jsem ještě uvažovala, že to s ním na nějaký čas opět zkusím, ale pak mi došlo, že bychom za pár měsíců byli zase v té samé situaci. Rázně jsem proto řekla „dost“.
Marek skutečně odešel a neobešlo se to bez slz a bez křiku. Očekávala jsem, že se bude zanedlouho znovu snažit se mi vnutit, ale k ničemu takovému nedošlo. Po pár týdnech jsem si začala myslet, že je tento můj partnerský omyl za mnou. Spletla jsem se.
Dopis na rozloučenou
Po půl roce jsem dostala předvolání k podání vysvětlení na policii. Vůbec jsem netušila, čeho se to může týkat. Na můj telefonický dotaz mi jen sdělili, že se jednalo právě o Marka. Domnívala jsem se, že se třeba do něčeho zapletl. Skutečnost byla horší. Marek spáchal sebevraždu.
V dopise na rozloučenou mě obvinil ze své smrti – z toho, že jsem ho k tomu dohnala svým rozchodem a svým chováním. Falešně mě obviňoval z nevěry. Celá v šoku jsem samozřejmě vše popřela. Ze strany policie šlo víceméně o oficialitu, mojí výpovědí vše uzavřeli.
Já jsem se ale nedokázala zbavit pocitu viny, i když mi pak každý, komu jsem se svěřila, říkal, že za nic nemůžu. V duchu jsem často myslela na to, jestli by se třeba Marek opravdu nezměnil, kdybych mu bývala dala šanci, o kterou žádal. A i když zdravý rozum a zkušenosti napovídají, že by ta změna byla jen dočasná, dodnes v sobě nosím pocit viny.
Monika L. (63), Ostrava
