Vydala jsem se zakázanou zkratkou. U řeky se ke mně přidala podivná bytost. Ve světle lampy jsem nepoznala, co to je. Až ráno všechny vyděsily stopy ve sněhu.
Toto je příběh mé babičky, který mi v dětství vyprávěla. - „Nechoď podél řeky, ale běž po silnici!“ zvolala na mě teta, když jsem stála před jejich domkem u branky. Na kulich se mi snášely obří sněhové vločky, Začínalo chumelit a já měla pocit, že mám sníh najednou všude. Vítr si s vločkami pohrával jako s chomáči bavlny. Snášel se i na moje víčka, která jsem přivírala. Byla jsem na návštěvě u tety v sousední vsi. Zamávala jsem ji na pozdrav a vykročila se svítící lucernou domů.
Zkratka mě zlákala
Neposlechla jsem a zamířila skrze chumelenici k řece. Tudy byla cesta o dost kratší, i když změna počasí mi říkala, že se domů dostanu oblepená sněhem jako sněhulák. Sešla jsem z hlavní cesty, která se ztrácela v nové rychle rostoucí sněhové závěji. Přiblížila jsem se k řece. Prodírala jsem se sněhovými nově natřesenými bílými peřinami a řeka se objevovala podél mé levé ruky jako temná šerpa vinoucí se krajinou. Ten zvuk jsem zaslechla právě v blízkosti řeky. Byl zvláštní a já ho nedokázala přiřadit k žádnému, který jsem znala. Snad nejvíce se podobal kozímu zamečení. Zastavila jsem se a pozvedla lucernu. Plamínek statečně bojoval ve skleněné skříňce s průvanem, který se dobýval dovnitř.
Kulhající postava
V husté chumelenici se cosi černalo. Stálo to jen pár metrů ode mě. Myslela jsem si, že je to lidská postava. Zmocnila se mě nervozita. Přidala jsem do kroku a lucernu pevně sevřela. Světlo mi moc nepomáhalo. Chumelenice byla hustá jako krupicová kaše, která se vznášela nad setmělým krajem. Černý předmět, stojící v nebezpečné blízkosti svahu a zamrzlého říčnímu břehu, se dal do pohybu společně se mnou. Opět jsem zaslechla ten podivný zvuk. Do duše mi střelil strach. Přidala jsem do kroku a snažila se hysterii zahnat. Černý předmět se potácel podél řeky, zdálo se mi, že kulhá. Pak se najednou přiblížil velmi rychle ke mně. Vykřikla jsem hrůzou, i když jsem na metr před sebe neviděla. Zvuk podobný kozímu zamečení byl najednou zcela blízko.
Všichni hledali ďábla
Podivná bytost, která se probíjela sněhovými vločkami podél břehu řeky, mě doprovázela až do vsi. To už jsem běžela s divoce tlukoucím srdcem a s lucernou zdviženou k očím. Vpadla jsem naprosto vyčerpaná a k smrti vyděšená na náš dvorek, kde jsem se srazila s mým otcem. Právě se mě vydal naproti. Skácela jsem se do jeho náruče a rozplakala se. Můj vzlykot zanikal v zuřivém štěkotu všech psů ve vesnici. Mohli se uštěkat. Ráno čekalo na obyvatele naší vesničky překvapení. Na čerstvém napadaném sněhu byly otisknuty stovky drobných stop, podobných kozím. Kdosi tu kráčel, ovšem po dvou. Vzdálil se od řeky, prošel naší vesnicí. Vyhnul se kostelu, obešel hřbitov a znovu se vrátil k zamrzlému ústí řeky. Podivnou bytost však nikdo jiný než já nespatřil. Chlapi vyrazili k řece s kosami a vidlemi, ale původce stop se ztratil. Všichni věříme, že naši vesnici navštívil ten večer a noc ďábel!
Petr Borovec (53), Pardubice
