Nikdy nevíte, co děti napadne. Když se naši mladí hádali a jejich vztah procházel krizí, utekl malý vnouček z domova. Naštěstí vzal sebou psa.
Když se narodil můj vnouček Lukášek, zdálo se, že rodina mé dcery je idylka. Mladí bydleli v našem domku se zahradou, v patře, já s manželem jsme si ponechali přízemí. Zeť koupil dceři krásný zlatý prsten.
Po třech letech se narodila Lucinka. Když se zeťák přihrnul domů opilý, říkala jsem si, že vnučku řádně zapil. Když ale dceři za druhé dítě namísto šperku přinesl domů štěně, byla jsem zaskočená. A dcera ještě víc. „No, Pepíku!“ vykřikla, „za porod se dává něco pěkného na památku, ne čokla! Jako bys nevěděl, že se psů bojím.“ Bylo vidět, že je dceři do breku. Se psem Dagem jsme se sžívali opatrně. Zejména u dcery bylo jasné, že mezi nimi láska nepokvete.
Hádky stále častější
Lukáškovi byli čtyři roky a hlasité výměny názorů byly mezi mladými čím dál častější. „Mám toho dost,“ došla dceři jeden večer trpělivost. A mrskla talířem o zeď. Začala mela. „Ty náno!“ řval Pepík. Lukášek zalezl pod stůl a pes s ním. Chvíli se hádali, pak zeť za sebou práskl dveřmi a vyrazil z domu. Dcera se rozbrečela. Pes vylezl opatrně ze skrýše. „Kuš, potvoro,“ vylila si dcera zlost alespoň na něm, „padej ven.“ Vystrčila Daga na zahradu.
Den na to se při obědě opět chytli. Lukášek si obul bačkorky a potichoučku stiskl kliku. Ještě daleko za brankou slyšel domácí hromobití. Zamířil kolem pole k lesu. „Křičí na sebe, protože je zlobím,“ držel se psího kožíšku, „Když tam nebudu, budou na sebe hodní!“ Šeřilo se. Všude se táhly temné stíny.
Usnul vyčerpáním
Stulil se v trávě do klubíčka a pes se k němu přitulil. Padla tma a Lukášek vyčerpáním usnul. Tou dobou už byla celá ves na nohou. Dcera zkolabovala a i o mě se pokoušely mdloby. Kolem jedné v noci přijeli i myslivci se psy.
U hasičské nádrže jsme našli Lukášovu bačkorku. Tady se udělalo zle i Pepíkovi. „Tak to je konec!“ V tu chvíli se zdálky ozval štěkot. Psi vystřelili vpřed. Lukáše našli živého a zdravého, nás Dag seděl před ním a zběsile vrčel a štěkal na všechny, kdo se chtěli k vnukovi přiblížit. „Tys nám dal,“ Pepík zvedl syna do náruče.
Byl jediný, koho náš pes k vnukovi pustil. Poprvé v životě jsem viděla zetě brečet. „Dyť tě máme rádi!“ Od té doby i dcera našemu Dagovi podstrojuje. A musím říct, že to byla účinná lekce pro mladé, od té doby na sebe už doma nekřičí.
Vendula (67), Znojemsko
