Máma s tátou měli představu, že se s bratrem po jejich smrti rozumně domluvíme, jak naložit s majetkem. Jenomže bratr si to představoval jinak.
S mým bratrem jsme se téměř celý život měli rádi. I poté, co jsem já zůstala na vesnici a starala se o stárnoucí rodiče, jsme si vždycky rádi povídali, řešili jsme spolu zdravotní problémy otce a matky a pracovali na údržbě domu našich rodičů. Bratr Lubor bydlel trvale v Praze, ale do naší rodné vsi jezdil skoro na každý víkend. Když ještě rodiče měli kus pole, pracovala na něm a na vedlejší louce vždycky hlavně v létě celá jeho rodina stejně jako moje. A pak jsme trávili dlouhé večery u vína, opékání masa a buřtů, zpívali jsme a bylo nám všem fajn. Na to teď vzpomínám s velkou nostalgií a smutkem, protože tyhle krásné časy se nikdy nevrátí. Především proto, že Lubor už je řadu let po smrti. Co se stalo, se napravit nedá.
Kde jsou ty časy?
Já jsem to zkoušela mnohokrát, ale marně. Proč jsme byli s bratrem najednou jako cizí? Co se mezi námi stalo, že jsme spolu nemluvili a hlavně Lubor tvrdošíjně odmítal každý můj pokus o smír? Naši rodiče nám zanechali majetek a byli přesvědčeni, že se o něj spravedlivě a klidně rozdělíme. A to byl kámen úrazu. Když byli táta s mámou naživu, ale oba už leželi v postelích a skuhrali, že je všude bolí, kladli nám na srdce, že se po jejich smrti máme starat o stavení a o hospodářství, aby nepřišlo nic „zu grunt“, jak se vyjadřovali postaru.
Bratrovy velké oči
A postaru jim to i myslelo, protože zapomněli, že většina našeho statku skončila po kolektivizaci v rukou družstevníků, takže hospodářství se scvrklo na záhumenek a pár slepic, husí a kachen, zkrátka domácí zvířectvo, což mělo k nějakému „gruntu“ daleko. Ale my jsme je nechávali přitom. Jenomže jsme asi udělali zásadní chybu, že jsme své rodiče nepřiměli včas určit, jak si máme jejich majetek rozdělit. Oba odešli na věčnost krátce po sobě a než se tak stalo, byli už dlouho předtím myšlenkami někde tam, kam za nimi rozumný člověk nemohl. Oba měli Alzheimerovu chorobu, která se projevovala tím, že poznávali jen členy rodiny, postupem času jen jeden druhého a pak ani to ne. Nebylo myslitelné s nimi řešit otázku dědictví. A my jsme se sestrou začali jednat až po jejich smrti. Trvalo to dva roky, než se pozůstalost definitivně vyřídila a rozdělila a přesto se to nepovedlo tak, abychom byli všichni spokojeni. Lubor měl velké oči, pokud jde o cenu domu, který po rodičích zbyl. A naopak neměl valné mínění o hodnotě pozemku, který patřil rodičům na kraji vesnice.
Odhad zněl jasně
A přišel s nápadem, že pozemek si nechá on a já dostanu dům, ovšem budu ho muset vyplatit, dát mu rozdíl v ceně poté, co se odhadní ceny pozemku a baráku porovnají. Aby to bylo zkrátka spravedlivé. Čili jsme sehnali odhadce, na kterém jsme se dohodli a ten jednoho dne přišel všechno proměřit a spočítat. K ruce měl ještě kolegu. Lubor kolem nich skákal, jeho Jarmila jim vařila kafíčko, napekla buchty, ale já jen koukala, abych to měla z krku. Můj bratr ovšem nejen poskakoval, ale také si přihříval polívčičku. „Ten pozemek je kamenitý, moc svažitý a víceméně na sever, fouká tam, nedá se tam stavět, moc blízko kolem jezdí vlak, bývá to podmáčené, ta půda je špatná…“ A na adresu domu, jak po něm a po zahradě chodili, poznamenával: „Tahle jabloň, to vám jsou jablka, ta ještě spoustu let bude rodit!“ Nebo: „To zdivo, to je poctivá stavba, to je pískovec, to tu bude stát sto let. Co říkám, sto let, dvě stě, tři sta let… A vidíte ten obrovský sklep, to je krása, co? A vidíte tu půdu? To zdravé dřevo těch trámů? To je zkrátka stavení jak z pohádky.“ No a pak přišel poštou verdikt od těch znalců a tam stálo, že pozemek je za sedm tisíc osm set a dům se zahradou má cenu třicet dva tisíc dvě stě. A průšvih byl na světě. Já měla dát Luborovi dvacet čtyři tisíc čtyři sta korun československých. A to se zdálo mému bratrovi strašně málo. No, musím přiznat, že i já jsem si myslela, že mě čeká větší suma k zaplacení, ale zkrátka to dopadlo jak to dopadlo, byla jsem s tím takto spokojená. Na rozdíl od Lubora. Úplně se změnil. Za peníze ode mě za své a manželčiny úspory postavit na svém pozemku víkendový dům a nebyl vůbec špatný, ten pozemek náhodou není na sever, je z větší části na jih, jeho severní část je mnohem menší. Myslím, že mohl být rád, jako byly rádi jeho děti a vnuci, že mají kam jezdit. Ti mě ale také najednou přestali zdravit, všichni z bratrovy rodiny se k nám začali chovat odtažitě. Mrzelo mě to a mrzí dodnes. I když jsme občas před plotem pár slov společně s bratrem a jeho dětmi prohodili, nikdy už ty vztahy nebyly vřelé. Tak nevím, co jim Lubor napovídal.
Shledáme se?
Já jsem se věnovala svým dětem a vnoučatům a Lubora jsem pomalu přestala řešit. Zvykla jsem si, že to lepší nebude. Na moje nabízená gesta ke smíru bratr nereagoval. Teprve na jeho pohřbu jsem se dala víc do řeči s jeho vnuky a to jsem zjistila, že jsou to fajn lidé. O to víc mě mrzelo, že jsem si je neužila víc. Dnes jsem v domě s pečovatelskou službou a čekám, že si pro mě přijde kmotřička s kosou. Třeba si to s bratrem konečně vyříkáme.
Iva (80), Mladoboleslavsko
