Moje chvilka pohody

Rodinný hon na medvěda

S manželem jsme milující prarodiče. Pro radost našich tří vnoučat bychom udělali cokoli. Jednou naše nejmladší Adélka ztratila méďu. Usedavě plakala a nemohla přestat. Tak jsme se s manželem pustili do pátrání.

Určitě nejsem jediná, kdo víc rozmazluje vnoučata než své děti. Když byla naše dcera se synem ještě malí, chodili jsme s manželem oba do práce a neměli jsme tolik času, kolik máme teď v důchodu. Navíc jsme chtěli, aby z nich vyrostli slušní, pracovití a poctiví lidé, takže oba měli celkem přísný režim. V případě našich tří vnoučat – Emilky, Adélky a Franty, to je ale jiná.

Naše princezna

S manželem milujeme všechny tři, ale musím přiznat, že z Adélky, která je nejmladší, jsem byla obzvlášť u vytržení. Je to zkrátka naše malá princezna. Jen těžko jsem zadržovala slzy, když mi poprvé řekla babičko.

Není snad nic, co bych pro ten její roztomilý úsměv, při kterém se jí dělají dolíčky ve tvářích, neudělala. Jenže před nedávnem ty dolíčky zmizely.

Ztratila méďu

Se snachou jsme byli domluvení, že se u nás s malou Adélkou zastaví, až se budou vracet z procházky. Ještě ani nezazvonily a už jsme s manželem slyšeli usedavý pláč, vlastně to byl spíš křik.

Vyskočili jsme ze židle a spěchali ke dveřím. „Méééééďa, mééééďa….“, vyrážela ze sebe Adélka, s tváří celou zarudlou a opuchlou od pláče. S manželem jsme v první chvíli vůbec nechápali, co se stalo.

Pátrací akce

Snacha se tvářila unaveně, očividně měla všeho dost. „Takhle brečí už skoro hodinu. Někde jsme ztratily toho jejího plyšového medvěda,“ vysvětlovala nám. „Nevím, jak ji utišit. Jestli bude takhle pokračovat, tak ji snad vezmu na pohotovost, aby jí dali něco na uklidnění. “

S manželem jsme se na sebe šokovaně podívali. V tu chvíli se nedalo odhadnout, zda snacha žertuje nebo to myslí vážně. S manželem jsme je pozvali dál. Malé jsem uvařila kakao, snaše kávu a pak jsme jim s manželem slíbili, že Adélčina medvídka půjdeme hledat. Celou akci jsme nazvali „hon na medvěda“.

Jako dva detektivové

Snacha nám pověděla, že v obchoďáku, kde byly nakupovat, Adélka medvěda ještě měla. Rozhodli jsme se s manželem začít pátrat právě tam. Zeptali jsme se u informací. Nález medvěda nikdo nenahlásil, tak jsem začali systematicky obcházet obchody.

Zabralo nám to přes dvě hodiny, ale výsledek žádný. Manžela napadlo, zeptat se hlídače na parkovišti. Ten o medvědovi také nic nevěděl, ale poradil nám, zeptat se uklízeček, že prý chodí po obchoďáku celý den, vysypávají koše a sbírají odhozené odpadky, a tak že mohl medvěd možná skončit u nich.

Milá prošedivělá uklízečka si vzpomněla. „No jo, medvěd…. Takový hnědo-béžový, že jo? Válel se u jezdících schodů. Jak přes něj lidi párkrát přešli, tak už byl hodně špinavý. Sebrala jsem ho. Jenže teď už je v kontejneru,“ řekla zjevně nešťastně.

Skočili jsme do kontejneru

S manželem jsme si to namířili ke kontejneru. Byl plný odpadků, skoro z něj už přetékaly. Ale jak už jsem řekla, pro Adélky úsměv bychom udělali cokoli. Sundali jsme si s manželem bundy a ponořili se do kontejneru.

Po půl hodině tvrdé práce, kdy jsme s manželem oba vypadali jako prasata, jsme plyšového méďu konečně našli. Domů jsme museli pěšky. Do tramvaje ani autobusu by nás, jak jsme smrděli, asi nepustili. Uvítání doma ale stálo zato.

Adélka zářila takovým štěstím, že jsme naší smradlavé činnosti ani na vteřinu nezalitovali.

Irena T. (70), Brno

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden