Až ve chvíli, kdy se člověk ohlíží v čase zpátky, zjišťuje, že byly doby, kdy prožíval nejkrásnější období svého života.
Sedím v křesle našeho obývacího pokoje. Luděk, můj manžel, je v práci a vrátí se pozdě večer. Ráda se vracím v myšlenkách do minulosti a tak je tomu i nyní. Před sedmatřiceti lety jsme spolu začali žít jako dobrodruzi v malé zahradní chatě na kraji města. Tehdy začal náš nejšťastnější rok.
Seznámení na silnici
Poznali jsme se při stopování. Stáli jsme kousek od sebe na výpadovce z Prahy. Dokonce tak malý kousek, že nás řidič, který mi zastavil, považoval za pár. Když na mě Luděk vrhl prosebný pohled, vzala jsem ho na milost. Ukázalo se, že i cíl naší cesty je takřka stejný. Měli jsme namířeno na Plzeňsko, já za kamarádkou, Luděk za svým bratrancem. Obě městečka byla od sebe vzdálena pár kilometrů. Než jsme se rozloučili, dohodli jsme se, že v neděli večer se znovu sejdeme a budeme stopovat zpátky do Prahy spolu. Mně to přišlo vhod, cítila jsem se tak bezpečněji. V tu neděli jsme se skutečně sešli a po návratu do Prahy jsme ještě dlouho seděli v jedné hospůdce a povídali si. Tak nějak vznikl náš vztah, který se postupně vyvíjel v krásnou lásku.
Společné bydlení v malé chatce
Luděk byl o tři roky starší než já a bydlel u matky, která si po rozvodu našla jiného partnera. Kdyby si to býval mohl dovolit, tak by se hned odstěhoval, jenže nebylo kam. Já jsem na tom byla podobně. Také jsem bydlela u našich a moc dobře jsme spolu nevycházeli. Pár týdnů nato mi volala kamarádka, aby mi řekla, že na rok odjíždí do ciziny a požádala mě, jestli bych se nemohla starat o jejich zahradní chatku. S Luďkem jsme byli nadšení – chatka se nacházela na okraji Prahy, a tak jsme se tam společně nastěhovali. Kamarádka proti tomu nic nenamítala, dokonce to považovala za dobrý nápad. S Luďkem jsme se tak začali těšit, jak budeme pořád spolu.
Mladí a zamilovaní
Studovala jsem na vysoké škole, takže jsem na tom nebyla finančně nijak extra. Luděk pracoval v autodílně. V chatce jsme však nemuseli platit žádné nájemné, takže pokud budeme žít skromně, tak to nebude problém. Na rozdíl od mnoha svých spolužaček jsem nikdy neměla potřebu obklopovat se drahými věcmi. Ke štěstí mi vždy stačil určitý pocit svobody, láska nějakého hodného partnera a zajímavé zážitky, a ty nejsou vždy závislé na penězích.
Žili jsme skromně, ale šťastně
Vybudovali jsme si svůj ráj na zemi. V chladnějších nocích jsme zahřívali jeden druhého, po večerech jsme si místo dívání se na televizi vyprávěli příběhy nebo hráli hry. Pro vodu jsme chodili k nedaleké pumpě. Elektřina byla v chatce zavedená, ale my jsme ji potřebovali vlastně jen na vaření. Stravovali jsme se skromně, občas jsme si pekli špekáčky na ohýnku. Ranní kávu, která provoněla celý vnitřní prostor chatičky, jsme si ale nikdy nenechali ujít.
Slíbili jsme si věčnou lásku
Vzpomínám si na jeden krásný letní den. Školu už jsem neměla, a tak jsem trávila v chatce celou dobu od rána do večera. Ležela jsem na dece a opalovala se. Na sluníčku jsem usnula. Probudil mě až Luděk, který se vrátil z práce. Tvářil se tajemně a usmíval se. Popadl mě a nesl v náručí do chatky. „Víš, že dnes je to přesně tři měsíce ode dne, kdy jsme se poprvé setkali?“ zeptal se. Podívala jsem se do kalendáře a zjistila, že má pravdu. „Tak co s tím uděláme?“ vyzvala jsem ho. „Už jsem něco vymyslel. Takové malé překvapení,“ mrkl na mě. Zjistila jsem, že zatímco jsem spala na dece, vyzdobil celou chatku květinami. Na stolku byl dort se třemi svíčkami. Když jsem tu krásu viděla, jen jsem úžasem vydechla. A pak jsme se milovali a slíbili si, že se nikdy neopustíme.
Těžké okamžiky
V létě to bylo v chatce nádherné, ale pak přišel podzim, ochladilo se, začaly deště a život v chatce se stával stále složitějším. Také nastaly problémy s vodou. Studna, ke které jsme si ji chodili napumpovat do kanystru, patrně vysychala. Řešili jsme to tím, že jsme do chatky tahali kupovanou balenou vodu a minerálky. Občas jsem se zastavila u rodičů a vykoupala se ve vaně, ale jinak to bylo s hygienou poměrně složité.
Vše se začalo měnit k lepšímu
Přišlo jaro a s ním i chvíle, kdy budeme muset chatku opustit, protože se měla vrátit kamarádka z ciziny. „Možná by nás tu nechala dál bydlet,“ mínila jsem, ale Luděk byl proti. „A kam tedy půjdeme?“ ptala jsem se. Luděk slíbil, že zkusí najít nějaký levný podnájem. Nebylo to jednoduché, protože nájmy byly drahé. A tak jsme si spíše z recese než s nějakou nadějí vsadili sportku, jen jeden sloupeček. A štěstí se na nás usmálo. Nevyhráli jsme sice miliony, ale částka, kterou jsme získali, bohatě stačila k tomu, abychom si našli alespoň na další rok dobrý podnájem.
Moje milovaná rodina
O tři měsíce později jsem zjistila, že čekám dítě. Vzali jsme se a narodila se nám krásná holčička. Luděk se dal s kamarádem na podnikání a dařilo se jim, a tak jsme si po čase mohli dovolit vzít si hypotéku a z podnájmu odejít do vlastního bytu. Za další čtyři roky jsem přivedla na svět ještě syna. Jsme šťastná a spokojená rodina, máme střechu nad hlavou a určitý komfort, ale na ten rok žití v zapadlé malé chatičce, kdy jsme neměli nic, ale zároveň měli všechno na světe, stejně vzpomínám nejraději.
Kateřina L. (57), Praha
