Dlouho jsem se trápila otázkou, zda mám mladým vyklidit pole a nechat jim svůj dům nebo zůstat a cítit nenávist? Nakonec jsem se rozhodla pro boj.
Už zase jsem si zalila šálek kávy studenou vodou. Vylila jsem tu břečku do záchodu a znova zapnula rychlovarnou konvici - ani ťuk. Pustila jsem televizi – ticho a tma jako v hrobě. Chtěla jsem rozsvítit a NIC! Zaťala jsem bezmocně pěst a počítala v duchu do deseti.
Zase jsem byla bez proudu. Vyšla jsem do patra našeho domku, kde bydlí mladí a zaklepala. „Alenko, jde vám elektrika?“ Stála v koupelně a fénovala si vlasy. „Babi, zase máš nějaký problém?“ otočila se na mě. Když se to stalo poprvé, naivně jsem si myslela: „Ona se v jističích vyzná stejně jako já. Tak holt budu mít k večeři vodu s chlebem a před spaním černou hodinku. A sešla jsem zpátky k sobě dolů.
Šťastná rodinka
Když si syn přivedl Alenu před dvaceti lety domů, bylo všechno jinak. Alena měla dvouletého syna z předchozího nevydařeného vztahu. Přijali jsme ji i malého Honzíka s otevřenou náručí, a když přišel na svět malý
Lukášek, byla jsem tou nejšťastnější babičkou dvou vnoučátek na světě. Hlídala jsem je, vařila, pletla jim svetry, a aby mohli mladí v klidu pracovat, nastoupila jsem do předčasného důchodu. Pak ale přišel blesk z čistého nebe. Manžel si nedal říct a opravoval komín.
„Barák jsme postavili vlastníma rukama, nebude mi do něj šťourat někdo cizí,“ bručel, když jsem hučela, aby si zjednal pomoc. A najednou bác. Uklouzla mu noha a já byla během několika vteřin vdova. Dlouho jsem se z toho šoku vzpamatovávala. Ale naštěstí jsem nezůstala sama. Byla jsem přece obklopena synovou rodinou.
Chtěli se mě zbavit
Jednou snacha začala, když jsem k nim ještě chodila na pokec: „Řekli jsme si s Petrem, že bychom rádi vyměnili okna a udělali novou fasádu.“ – „Fajn,“ zaradovala jsem se, „s tím jsme s tátou taky počítali.“ – „No a při té příležitosti si myslíme, že bys mohla dům přepsat na nás.“ Nejdřív jsem se usmála: „Snad mě už nepohřbíváte?“ Dušovali se, že rozhodně ne.
Syn se chvíli ošíval, a pak řekl, že plánují velké změny. – „Kluci se tísní v jednom pokoji a dole…,“ snacha se na mě významně podívala, „dole máš místa, teď když děda není...“ – „Něco na tom bude,“ přikývla jsem, Svým způsobem měli pravdu.
O dům se budou starat oni, a mně jeden pokoj s kuchyní a příslušenstvím stačí. Alena ke mně byla úplně medová. Slyšela mě, jak mluvím o převodu domu do mobilu s právničkou. A pak jsem na zahradě zaslechla Honzu, jak básní kamarádovi, že si dole v přízemí otevřou s mámou kavárnu.
Dědit bude nejmladší
Vyběhla jsem do patra za snachou jako drak. „Babi,“ nadechla se Alena, „Byla jsem omrknout důchoďák, mají místo a můžeš si tam vzít vlastní nábytek. Budeš se tam cítit jako doma.“ Vyschlo mi v krku a nebyla jsem schopna slova.
K právničce jsem jela hned druhý den ráno a připravenou smlouvu o přepsání domu na syna jsem zrušila. V nové závěti jsem ho darovala vlastnímu vnukovi Lukášovi, kterému bude osmnáct až za pět let. A od té doby se doma dějí věci! Tu vypadne proud, vždy jen okruh v přízemí, jindy vypnou vodu nebo netopí kotel. Vím, že to jsou naschvály. Se synem jsem to už probírala mnohokrát. Je jako ve dvou ohních. Tlačím na něj já i jeho žena.
Anna (72), Domažlicko
