Rozpoutala jsem válku s bezohlednými sousedy

Poklidný dům, kde bydlíme s manželem třicet let, se stal během několika posledních týdnů hotovou válečnou zónou. Lidé, kteří se nastěhovali, nám dělají ze života peklo.

Do domu jsme se nastěhovali jako mladí manželé už dávno, vychovali v něm dvě děti a těšili se, že zde také dožijeme. Se sousedy jsme se dobře znali. Byli to samí skvělí lidé, s mnohými jsme se sblížili a brali je jako přátele. Vycházeli jsme dobře i s romskou rodinou v patře nad námi. Noční klid dodržovali, slušně zdravili a nevyvolávali konflikty.

Také vás může zajímat ...

Jednou za rok k nim sice přijeli na návštěvu jejich slovenští příbuzní, a to pak celý víkend slavili, zpívali a tancovali do rána, my jsme ale měli pochopení. Někdy jsme se nechali dokonce strhnout tím jejich vášnivým temperamentem a přidali se.

Čert nám je dlužil

Náš dům získal po revoluci v restituci pán, který se k nám zachoval dobře. Nepatřil mezi ty zlatokopy, kteří začali šponovat nájem a odpojovat nájemníkům plyn, aby je z domu vyštvali Tak jsme si spali na vavřínech mnoho let. Jenže majitel zemřel a jeho dědicové dům prodali. S novým majitelem se vše změnilo. Sociálně slabší neunesli nájem, který rapidně zvýšil, tak se museli odstěhovat.

Do bytu romských nájemníků se nastěhovali noví lidé. Bujaré romské oslavy vystřídaly divoké noční hádky. Když to trvalo několik dní, odchytila jsem novou nájemnici na schodech a slušně jí sdělila, že musí dodržovat noční klid.

Položila na schody tašky s nákupem, ze kterých na mě vykoukl Božkov, a dala ruce v bok: „Starej se vo svý a trhni si!“

Smála se mi do očí

Krátce na to byla u nás naše sedmiletá vnučka Hanička. V neděli ráno se mě zeptala, co znamená slovo, které rozhodně nepatří do slovníku dítěte. „To je velmi ošklivá nadávka. Kdepak jsi to slyšela? Ve školce?“ – „Ale nééé, slyšela jsem to ráno v koupelně ze světlíku.“ Hned jsem věděla, odkud vane vítr. Zazvonila jsem u sousedů. Otevřela mi madam.

„Co chcete?“ Sdělila jsem jí, že by svůj nechutný slovník neměla šířit světlíkem, aby ho neslyšely děti. Vysmála se mi. „Jsem doma, můžu si říkat, co chci!“ Pak razantně zabouchla. Aspoň že mi tentokrát vykala. Hádky těchto sousedů se nesly domem každou noc.

Požádali jsme společně s dalšími nájemníky právníka, aby jim napsal dopis, že pokud budou i nadále hrubě porušovat domovní řád, budeme to řešit soudně.

Vyhrožují nám všem

Nepochodili jsme. Co si to dovolujeme, vždyť oni platí řádně nájem a my nemáme právo je šikanovat. Prý jsme se proti nim spikli. To oni nás dají k soudu a tam teprve uvidíme. Asi týden poté jsme měli u našeho auta rozřezané pneumatiky. Podali jsme trestní oznámení na neznámého pachatele, ačkoliv jsme tušili, kdo to udělal. Jenže nikdo nikoho při činu nepřistihl.

Musím přiznat, že se těch lidí bojím. Soused si na mě dokonce počíhal a mezi čtyřma očima mě varoval, že pokud nepřestaneme, máme se na co těšit. A že má dlouhé prsty. Prý jsem celou šikanu rozpoutala já.

Takže budu první na řadě.

Lucie (57), Ostravsko

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...