Po skoro třiceti letech manželství a dvou synech si myslíte, že už vás jen tak něco nepřekvapí. Říkala jsem si to i já. Štěpána jsem vždycky měla ráda. Nikdy si sice nepotrpěl na romantická gesta, city moc nedával najevo, ale mohla jsem mu věřit. O rodinu se postaral, i když na prvním místě pro něj byla jeho práce a jeho mašinky. Také jsem si na něm cenila, že nekoukal po ženských. I když byl moc pěkný chlap, z jeho chování jsem měla dojem, že ho nějaké nadbíhání od slečen nezajímá. I po tom všem, co se stalo, si myslím, že jsme měli dobré manželství. Kluci se nám vydařili, něco jsme si našetřili, měli jsme sice malý, ale hezký domek. Dnes už si to dokážu přiznat. Je pravda, že jsme se během let trochu odcizili. Mě hodně zaměstnávali kluci, Štěpán měl zase své koníčky. Po čtyřicítce, když se kluci začali chystat opustit rodné hnízdo, jsem si toho začala všímat.
Zvrat přišel po padesátinách
Bohužel jsem to moc neřešila. „Ono se to časem srovná,“ říkala jsem si, „Tohle se stává všem párům, a většinou si k sobě zase najdou cestu.“ Byla jsem hloupá. Pod povrchem to bylo už dlouho, ale zlomovým bodem se staly manželovy padesátiny. Po těchto kulatinách se začal chovat vyloženě divně. Skoro pořád měl špatnou náladu, skoro se se mnou nebavil, ale o to častěji jezdil za kamarády. Nejdřív jsem mlčela, pak jsem se začala vyptávat. Nic moc jsem se nedozvěděla, o to hůř jsem se cítila. Strach jsem ovšem neměla. Padesátiny nesou někteří lidé těžko, brala jsem to tak, že Štěpán patří mezi ně. Při zpětném pohledu vám ale dojde spousta věcí. Třeba že jste něco tušili, ale protože by pro vás bylo to zjištění příliš bolestné, schválně jste nevěnovali varovným příznakům pozornost. Párkrát mě napadlo, jestli by za tím nemohla být ženská. Nakonec jsem tu myšlenku vždy zamítla.
Jen malý pohled
Mohla bych tvrdit, že jsem na ni přišla náhodou. Ale tak to nebylo. Jednou odpoledne jsem přišla domů dřív a zjistila, že si Štěpán nechal mobil v předsíni. Aniž bych o tom přemýšlela, otevřela jsem ho a podívala se na esemesky. Nikdy předtím jsem to neudělala. Možná jsem měla. Mohla bych zjistit, že se manžel už půl roku schází s nějakou slečnou Jitkou ze severní Moravy. Byl to takový šok, že jsem v první chvíli vůbec nevěděla, co dělat. Trvalo dva dny, než jsem na to dokázala zavést řeč. Manžel byl hrozně překvapený, očividně nečekal, že na to přijdu. Přísahal, že o nic nejde. „Nebuď hloupá, je to jen bývalá kolegyně, párkrát jsem se za ní zastavil. Na tom není nic špatného.“
Nechtěla jsem ho ztratit
Nebylo by. Na chvíli mě uchlácholil, než mi došlo, že v tom jeho vysvětlení spousta věcí nehraje. Znovu jsem chtěla vysvětlení. Najednou úplně obrátil. Co prý jsem si myslela. Že mu vůbec nerozumím, už léta spolu pořádně nemluvíme, pořád jsem jen doma u plotny nebo v práci a on chce a má právo žít jinak. V tu chvíli mi došlo, že bych o něj mohla přijít. To není jen tak, když jste s někým skoro celý život. Vyděsilo mě to. Myslela jsem na to, jak tomu zabránit. Protože mi náš dosavadní život popsal jako hrozný, byla jsem rozhodnutá ho změnit tak, aby se mnou zase chtěl být. Kluci v tuhle chvíli ještě nevěděli nic. Oba už byli ženatí a já je s tím nechtěla zatěžovat. Bylo to jako ve špatném filmu. Štěpán se chvilku tvářil, že bude se mnou, pak zase že by byl raději s Jitkou. Tak moc jsem se bála, že o něj přijdu, až jsem se snažila jako nějaká puberťačka. Nakonec kývl na to, že se mnou zůstane. Nikdy bych o něm neřekla, že je zlomyslný. Ale párkrát, už v době, kdy jsem se ho snažila přesvědčit, aby se mnou zůstal, ve chvílích, kdy jsem plakala, jsem měla takový divný, děsivý dojem, že se tím vším snad baví. Jenže u toho nezůstalo.
Začal být zlý
Byl sice se mnou, ale jakmile vycítil mou slabost, to, jak moc ho mám ráda, začal se chovat krutě. Třeba narozeniny. Na kolečkových bruslích nejezdím, slečna Jitka ano. Asi proto jsem k narozeninám dostala „inlajny“. K svátku zase její oblíbený parfém. Vrcholem bylo, když mě na naše výročí vzal na týden do města, kde žila. Tou dobou už i kluci věděli, co se děje. Postavili se na mou stranu a přesvědčovali mě, ať jejich otce nechám, že se chová jako pomatenec a hulvát.
Ráda bych mu věřila
Rozvod byl horor. Kdyby nebylo synů, odešla bych s jednou taškou. Díky tomu, že mi pomáhali, jsem měla alespoň střechu nad hlavou. Přes všechno, co mi Štěpán udělal, mě jeho ztráta zlomila. Sesypala jsem se, měsíc jsem strávila na psychiatrii. Po návratu jsem se jen pomalu dávala do pořádku. O svém ex jsem moc nevěděla, ale přes známé jsem se dozvěděla, že žije s tou svou Jitkou. Pak jsem ho ztratila z dohledu. Před dvěma týdny se mi ozval. Byl hodný, jako před lety, když jsme se seznámili. Mluvil moc hezky, zmínil se, že je sám a lituje toho, co se stalo. Jsem zase v koncích. Potom, co mi udělal, z něj mám strach. Jenže zároveň ho mám ráda. Vždycky jsem chtěla, abychom spolu zestárli. Můžu mu ale věřit? Co když mi znova ublíží? Co když na mě bude zase krutý?
Helena P. (59), Zlínsko
