Ruku milované Helenky vyměnil za nenáviděné nudle

Na náhrobním kameni má legendární herec svůj nenapodobitelný úsměv a vzkaz: „S tebou nás bavil svět.“

Už přes rok není mezi námi a přesto u svých diváků pořád vyvolává stejný podmíněný reflex. Jakmile se objeví na obrazovce, roztáhnou se naše tváře do širokého úsměvu. S Václavem Postráneckým totiž vždycky byla legrace.

Kdyby žil za mořem, napsali bychom, že prožil nefalšovaný americký sen. Narodil se během druhé světové války do rodiny obchodníka. „Prožil jsem dětství na pražské periférii, kde to napůl vypadalo jako na vesnici a napůl jako ve velkoměstě,“ říkával. V praxi to znamenalo, že každou vydělanou korunu otočili u Postráneckých dvakrát.

Také vás může zajímat ...

V devíti letech poprvé před kamerou

Hercem byl vlastně odmalička. Jak to šlo, zapsali ho do slavného Dismanova rozhlasového dětského uměleckého souboru a brzy se dočkal i prvních dětských divadelních rolí. V devíti letech se poprvé objevil před kamerou. V dobrodružném dětském snímku Konec strašidel si odbyl premiéru společně s další budoucí hereckou hvězdou Vladimírem Pucholtem.

Na DAMU ho nakonec nevzali

Když se pak objevil i v dalších tehdejších filmových hitech, jako byli Punťa a čtyřlístek, Hra o život nebo Malí medvědáři, začalo se mezi filmaři šuškat, že nám tu roste veliká hvězda. Jenže hodně brzo se objevil pořádný zádrhel. Profesoři na DAMU nechtěli ani slyšet o tom, že by snad Postráneckého měli přijmout.

Vyučený zámečník se stal jevištním technikem

Jenže on to s herectvím myslel smrtelně vážně. A tak to vzal takříkajíc vedlejším vchodem. Vyučený zámečník se nechal zaměstnat jako jevištní technik v libereckém divadle F. X. Šaldy. A když tam vyhlásili konkurz na oponáře, bez váhání se přihlásil. A to přesto, že měřil 160 centimetrů a vážil tak nějak kolem pětačtyřiceti kilo.

Jak se stát mistrem oponářem

„V této divadelní disciplíně soutěží zásadně svalovci, kteří dokážou tou oponou rychle trhnout,“ vysvětloval zákulisí anonymního konkurzu. A vzápětí prozradil fígl, díky němuž získal vysněné místo pro sebe. „Moje tělesná váha byla v dokonalém souladu se závažími v libereckém divadle.

Takže jsem ji dokázal odtrhnout od podlahy, zůstal jsem viset na provazu a zvolna jsem klesal.“ Musel to být tenkrát pohled pro bohy…

Narukoval k tankistům

Netrvalo dlouho a na cestě za hereckou budoucností vyrostla další překážka. Měla zelenou barvu a mladému Postráneckému ji postavila Československá lidová armáda. Snad za to mohla jeho nevelká postava, která se dala dobře složit do těsných prostor tanku, že jeho povolávací rozkaz ho poslal k tankánům do Českých Budějovic.

Kanóny neleštil dlouho

Čas ukázal, že to bylo to nejlepší, co ho mohlo potkat. Místní divadlo totiž čas od času vysílalo špeha do posádky, aby se podíval, zda tam nenarukoval nějaký šikovný herec. Dobrou zkušenost udělali s Janem Přeučilem a teď jim padl do oka právě Václav Postránecký. A tak místo toho, aby po večerech dělal rajony, chodil hrát.

Takhle má vypadat mazák!

Dva roky v zeleném uběhly jako voda, ale zkušenosti z kasáren se čerstvému záložákovi brzy hodily. To když dostal roli v hudební komedii Bylo nás deset. Roli mazáka Moravečka, který s velikou chutí šikanuje nováčky, sehrál s naprosto bravurou. Jen pár žen tenkrát nevzalo jeho výkon s pověstným nadhledem. Jednou z nich byla, bohužel, žena, která rozhodovala o jeho osudu.

Babička jeho budoucí ženy Heleny.

Babička dostala v kině šok

Právě ji měl Václav Postránecký požádat o ruku milované Helenky. Aby babičce usnadnila rozhodování, poslala ji mladá baletka právě na Bylo nás deset, aby viděla, jaký to šikovný mladík se jim to snaží dostat do rodiny. Rozčarovaná babička se po návratu z kina ale zmohla jen na krátké zhodnocení: „Jak si takového parchanta můžeš brát?“

Nudle s mákem, to byla výzva!

Bylo jasné, že cena za rodinné svolení bude vysoká. A nic na tom nezměnilo to, že nakonec o ruku své vyvolené žádal její maminku. Tu si získal tím, že kývl na nabízené slavnostní menu – nudle s mákem. „Řekl jsem, že je mám rád, a přitom nemám. Ještě dlouho potom mi je s láskou vařila,“ vzpomínal na své osudové sebeobětování.

Na večerní představení úplně zapomněl

Na zmíněný den vzpomínal do konce života s láskou a nebylo to jen proto, že mu ruku Helenky přislíbili. Úplně v tom nadšení zapomněl na to, že má večer hrát hlavní roli v Cyranovi z Bergeracu. Když to zjistil, začal se smiřovat s tím, že žádná svatba přece jenom nebude. Naspořené peníze bude muset zaplatit za zrušené překvapení.

S chutí nakopl režiséra

Jenže všechno bylo jinak. Představení se nakonec odehrálo, protože v roli Cyrana osobně zaskočil režisér představení. A mastnou pokutu za Postráneckého zaplatil jeho kolega Otakar Dadák, který si díky nečekanému záskoku mohl s režisérem vyřídit účty za to, jak hrubě s herci zacházel během zkoušení.

Během náročné šermířské scény mu kordem pořádně sešlehal zadek a ještě ho pak s chutí pořádně nakopl.

„Tu pokutu jsem za tebe uhradil moc rád,“ ujistil vděčného kolegu.

Za rok zvládl i sedm filmů

Co se hereckého života týče, nemohl si Václav Postránecký zrovna stěžovat. V letech 1969–1978 působil v Městských divadlech pražských. V roce 1979 se stal členem činohry Národního divadla v Praze. Stal se vyhledávaným dabérem. A zejména autoři rodinných filmů a komedií se starali o to, že celé roky šel doslova z natáčení do natáčení.

Byly roky, kdy zvládl i sedm filmových projektů.

Scénu s třískou v zadku málem vystřihli

V jedné roli ho máme ale nejradši. Jako dirigenta Michala Adámka z komedie století S tebou mě baví svět. Dovolíme si tvrdit, že nikdo nedokáže sjet zledovatělou sjezdovku lépe než on. Jen musíme občas mladší generaci vysvětlovat, co to vlastně byly kadibudky. Skoro se v té souvislosti nechce věřit, že scéna, při níž vytahuje doktor Albert Horák (Július Satinský) nešťastnému lyžníkovi ze zadku třísku, měla být na doporučení cenzorů z filmu vystřižena Nakonec se tak nestalo.

Statistiky ho vůbec nezajímaly

Když mu jednou spočítali, že se před filmovou a televizní kamerou objevil ve více než dvou stovkách projektů, zjistili, že to pro něj vůbec není důležité. „Nesoutěžím s nikým, kdo má rolí víc nebo méně,“ říkal. „Je mi to úplně jedno.“ A jestli někomu závidí, tak svým vnoučatům. „Kdybych se mohl znovu narodit, pak jedině jako dítě své dcery,“ dodal. Tak třeba mu to ještě vyjde.

Je tady totiž bez něj tak nějak smutno.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Staré dobré časy

V pestré nabídce měsíčníku STARÉ DOBRÉ ČASY čtenáři najdou vzrušující příběhy ze soukromí českých i zahraničních hereckých a pěveckých legend nedávné minulosti.

Komentáře

...