Můj kousek štěstí

Rytíř mě poslal pro svou hlavu

Na výletě nás zastihla strašlivá bouře. Blesk stíhal blesk. Byli jsme s manželem rádi, že nás nechali přespat v místní šatlavě. Na tu strašnou noc už do smrti nezapomenu!


Objevili jsme se na cestě v parku jako dva přízraky na kolech. Zuřila pořádná bouře, která celý kraj potopila do tmy. Na kolech byl déšť dvojnásob otravný. Měli jsme sice pláštěnky na kola, ale vítr nám dokázal prodrat dešťové kapky i do těch nejskrytějších míst na těle.


Večer se zhoupl v noc. Měsíc se zakutálel za mraky a byla tma jako v pekle! Městečko, které se před námi objevilo při výjezdu parku, působilo jako zjevení, objevující se a zase se ztrácející v ohnivých bičích blesků.„Tady se pokusíme najít úkryt!“ zvolala jsem na manžela, který se stejně jako já bál bouřek. „Dole ve sklepě jsou dvě pryčny, ale je to bez matrací. Jestli vám to bude stačit, tak se vyspěte tam!“ řekl nám hostinský, jenž zrovna zavíral, a už jeho první slova zněla jako suché a teplé pohlazení.


Snažil se nás strašit


Dolů jsme kráčeli po starých schodech. „Tohle byla dříve šatlava!“ řekl hostinský a čekal, co to s námi provede. „Byl tu uvězněn loupeživý rytíř Berchtold z Malouna. Za své zločiny prošel právem útrpným, a nakonec byl sťat. Mohl si na sobě ponechat své brnění!“ pokoušel se nás hostinský vystrašit, ale my měli pro strach uděláno. Ještě dříve, než jsme se vsoukali do spacáků, jsem si prohlédla repliky mučících nástrojů. Padli jsme do spánku, jako když nás do vody hodí.


Za zamřížovaným oknem cinkal déšť o plechový parapet. Křížová palba blesků ustávala. Probudila jsem se, když se na kostelní věži ozvalo dvanáct úderů. Bylo po dešti. Do bývalé šatlavy svítil měsíc. Stříbrný proud paprsků vedl přímo do středu místnosti a osvětloval mučící nástroje. Vysoukala jsem se z tepla a studenou bosou nohu položila na podlahu. Chlad mi pronikal až do morku kosti. Skoro bych se raději vrátila do tepla svého spacáku. Z


astavila jsem se u španělské boty a položila do ní svoji nožku. Byla směšně malá. S novým bleskem po mých zádech přejel záchvěv hrůzy. Má fantazie vykreslila přede mnou postavu kata, který vloží mou nohu nemilosrdně do želez a začne ji drtit. Záchvěv hrůzy mě donutil nohu ze španělské boty rychle vytáhnout.


Podivný stín přede mnou


Pohlédla jsem na strop, po kterém se pohyboval podivný stín. Hra stínů a měsíčního světla přede mnou vykreslila lidskou postavu. V příštích vteřinách, které mě umrtvily jako patník na místě, jsem spatřila velké silné tělo navlečené do brnění. Bylo připoutáno za řetězy ke stěně, po které kreslil měsíc ponuré stíny. Vyjela jsem pohledem po těle vzhůru až k místu, kde chyběla hlava!


Lidská postava byla zakončena roztřepeným krkem, na kterém se leskla a mokvala strašlivá rána po stínacím meči! Pokoušely se o mě mrákoty, když se hlava, kterou si ten dotyčný držel v podpaží, vysmekla a kutálela se po schodišti kamsi dolů do sklepa. Musela uběhnout polovina trvání vesmíru, než sem se odvážila pro tu hlavu dojít. Pozvednout ji a nasadit zpátky na krk zoufajícího muže. V tu chvíli strašidelné představení zmizelo. Ráno jsem svojí historkou pobavila svého manžela. Usmíval se a sahal mi na špičku nosu. Než nám renesanční radnice zmizela z dohledu, nesčíslněkrát jsem se ohlédla. Tenhle zážitek stál až do nejdelší smrti zato!


Irena (51) Pardubice

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden