Svému manželovi jsem dala nůž na krk. Buď si přestane platit společnice, nebo se s ním rozvedu a zůstane na ulici!
Byl to takový sňatek z rozumu. Hned po revoluci začali naši podnikat a já si kvůli firmě měla vzít synáčka majitelů jiné firmy, s kterou ta naše měla uzavřít nějakou výhodnou fúzi. Bylo mi to tenkrát celkem jedno, protože jsem se právě rozešla se svojí velkou láskou a byla v hrozné depresi.
Tak se konala svatba jako za středověku. Domluvená rodiči, bez lásky a bez přátelství. Nikdo nečekal, že nám to s Vlastimilem vydrží tak dlouho. Ale stalo se. Možná právě proto, že jsme jeden od druhého absolutně nic nečekali, jsme si celkem rozuměli.
Každý jsme si žili po svém, zplodili dvě krásné děti a myslím, že je i dobře vychovali. Naši synové jsou oba v cizině a mají se víc než dobře.
Manžel se začal courat
„Dneska mě nečekej a zítra taky ne. Vlastně se vrátím asi za týden,“ sděloval mi čím dál častěji můj manžel a mně to bylo celkem jedno. Měla jsem už několik let stálého milence. Taky žádná velká láska, jen prostě chlapa na sex.
Předpokládala jsem, že Vlastimil to má zařízené taky tak a vůbec mi to nevadilo. Oba jsme měli přece svoje potřeby! Jenže, potom mi moje hospodyně řekla něco, co mi vyrazilo dech. „Paní Zorko, nic ve zlém, ale vám nevadí, kolik peněz váš muž prohraje v kasinu? A kolik dá za všechny ty děvky odtamtud? Už si o tom špitá celé město!“ řekla mi jednou, když mi nesla snídani do pracovny.
Byla jsem hned ráno zvyklá vyřídit služební maily, abych se v práci nemusela zdržovat. Oba jsme s Vlastimilem řídili na půl naši velkou prosperující firmu a hodně jsme pracovali. Tvrdě, vždyť mít zodpovědnost za sto padesát zaměstnanců není nic snadného.
Lidi vidí pouze to bohatství, ale co je za tím roboty, nikdo neví.
Předmanželskou smlouvu jsem mu omlátila o hlavu
Ta informace mě naštvala. Já se budu dřít a on rozhazovat? Hned týž den jsem si domluvila schůzku s naším rodinným právníkem, aby mně vysvětlil všechna fakta z naší předmanželské smlouvy.
Moje tušení bylo správné. V případě takovéhoto excesu mohu Vlastimila vyhnat bez finanční náhrady rovnou na ulici. Nechala jsem si to potvrdit písemně a hned, když přijel z té svojí „ služební“ cesty, jsem mu to omlátila o hlavu.
Byl z toho zkoprnělý. Do té chvíle už skoro nevěděl, co tenkrát podepsal. A nikdy se o to ani nezajímal. Ostatně, já taky ne, až do teď. A tak jsem mohla skvěle využít všeho, co jsme tenkrát sepsali. A co mi až doteď připadalo nedůležité a nepodstatné.
Měla jsem svého muže v hrsti!
Zůstalo mu jen mizerné kapesné
Omlouval se, prosil, sliboval. Kroutil se jako červ na udici. Já ale byla neoblomná. Bude mi platit! Odevzdávat peníze, účtovat všechny svoje výdaje a všechno ostatní. Prostě, zůstala jsem s ním jen pro peníze.
Jeho peníze. Přiděluji mu kapesné a kontroluji účet. Stojím ho měsíčně víc, než všechny jeho děvky dohromady. A nelituji ho. Vždyť může jít. Nikdo ho nedrží a pod mostem je místa dost!
Zora P. (60), Brno
