S manželem se na stará kolena hádáme. Kvůli hrobu.

Tchyni si nevybíráme a většinou právě ony bývají tím rodinným narušitelem. Já jsem to tedy s tchyní schytala na plné čáře. Nesedly jsme si od začátku. Byla naštvaná, že se Mirek rozešel se svou předchozí partnerkou a vzal si mě.

Navíc měla mého muže stále za malého kluka. Radila mu úplně ve všem, mluvila nám do života, do výchovy dětí a dokonce nám plánovala volný čas. „Mirečku, můžeš na momentík,“ říkala mu vždy, když mu potřebovala sdělit něco, co nebylo určené mým uším.

Většinou to byl plán na víkend, který jsme měli strávit s ní. Nebo nějaká výtka k výchově našich dvou dcer. Což mi taky dávala za vinu – nedala jsem Mirkovi syna, následníka a nositele jejich příjmení. Já jsem pro ni nikdy nebyla dost dobrá.

Také vás může zajímat ...

Ale před Mirkem na mě byla jako mílius, jako by mě milovala. Říkala mi miláčku a pitvořila se. Viděla jsem ale v jejích očích faleš.

Dvě tváře

Když jsem s ní mluvila bez Mirkovy přítomnosti, byla jízlivá, nepříjemná a stále mě poučovala. Když jsem jednou zaslechla, jak telefonuje se svou kamarádkou a líčí jí, jak jsem špatná, co všechno dělám jinak, než bych měla a jak jsou holky rozmazlené a zničené mojí výchovou, vytočilo mě to do nejvyšších obrátek.

Vysvětlila jsem jí, že by bylo dobré, kdyby mi řekla do očí, co jí vadí a konečně se jednou přestala přetvařovat. Já jí taky dokážu sdělit, když se mi něco nelíbí. Mirkovi jsem si stěžovala a ptala se ho, proč mě nemá tolik ráda a jestli by se mě taky jednou nemohl zastat.

Ale to bych žádala moc. „Já se do vašich slepičích bojů nebudu plést,“ pronesl a tím jsem si potvrdila, že už je mi ta baba opravdu ukradená. A Mirek mě naštval. Bojí se jí a proto plní všechny její rozkazy a neustále se vším souhlasí. A když mě Mirek nedokáže podpořit, co já bych se snažila. Končím s ní.

Věčně nespokojená

Vyhýbala jsem se společným akcím, a když tchyně chtěla jet s mým synem na chalupu, poslala jsem ho tam s holkama samotného. Když dcery trochu povyrostly, nechtěly k babičce jezdit. Taky se u ní necítily dobře.

Rozkazovala jim a všechno zakazovala. U ní doma muselo vše chodit podle pravidel. Když si holky v předsíni nesrovnaly boty nebo trochu nadrobily koláče, který jim upekla, byl oheň na střeše. Vyčítala potom Mirkovi, že jsem je asi proti ní navedla.

„Jsou stejné jako ta tvoje,“ slýchávala jsem často. Svou chybu nikdy neuznala. Čím byla starší, tím se stávala zlejší a nepříjemnější. Když pak přišla nemoc a byla odkázaná na pomoc druhých, zahodila jsem za hlavu naše nesváry a chodila ji nakoupit a uklidit.

Střídali jsme se s Mirkem a dcerami v péči. Ona si na mě ale věčně stěžovala. Špatně jsem jí umyla okna, nekoupila přesně to, co chtěla a jistě jsem to udělala naschvál. Dcery taky nikdy nepochválila a byla přesvědčená, že je proti ní navádím. Blbla už tak, že si nechala uvařit kávu jen od Mirka, protože my bychom ji s dcerami jistě otrávily.

Hrob nás rozdělil

Nakonec byla tak nemocná, že už ani naše péče nestačila. Musela být celý den pod dohledem a to jsme jako pracující nezvládali. Jezdili jsme za ní rok do domova důchodců a ona na mě stále nadávala, že jsem zkazila Mirkovi život a nedokázala jsem ani vychovat dcery.

Prostě byla zlá a už si to možná ani neuvědomovala. Já jsem ustoupila a její řeči nebrala dávno vážně. Když zemřela, měl Mirek jako její jediný syn a pozůstalý starosti s uložením jejích ostatků. Do rodinné hrobky se už nevešla a tak jsme byli nuceni koupit nové místo na hřbitově.

Mirek počítá s tím, že jednou tam budeme ležet společně. Jenže s tím já mám problém. Nechci ležet v hrobě se svou tchyní, která mě neměla ráda a celý život mi znepříjemňovala rodinné vztahy. „Vysypte můj popel na skále poblíž vsi, kde jsem se narodila,“ požádala jsem dcery. „Já chci k mámě do země,“ přikázal zase dcerám Mirek.

Vedle ní nikdy

Pokaždé když jdeme na hřbitov, pohádáme se s Mirkem kvůli tomu, kde budeme ležet, až budeme mrtví. Je to absurdní, ale on nedokáže pochopit, proč nechci ležet s ním, když mi to stejně bude jedno. Prostě stojím si za svým, v jednom hrobě s tchyní ležet nebudu.

Zdeňka B. (55), Hulín

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...