Deset roků po tragické události jsem měla nečekanou návštěvu.  

Těšila jsem se, že vedle svého manžela prožiji klidné stáří. Do důchodu už nám moc nescházelo. Měli jsme s Liborem velké plány. Pak se ale stalo neštěstí.

Zůstala jsem sama

Z toho dne, kdy mi přišli oznámit, že Libor zemřel při nezaviněné autonehodě, si toho moc nepamatuji. Zhroutila jsem se a měla jsem co dělat, abych se dala dohromady alespoň na manželův pohřeb. Měli jsme spolu jedinou dceru, která žila s přítelem v Německu. Přijela hned, jak se o tragédii dozvěděla. Zůstala u mě ještě několik dní po pohřbu. Pak už jsem byla sama. Nad vodou mě částečně držela práce, částečně moje kamarádky. Pár jsem jich měla. Proběhlo i vyšetřování té autonehody a já jsem se dozvěděla, že viník dostal pětiletý nepodmíněný trest. Bylo mi to vlastně jedno, žádné zadostiučinění jsem nevnímala. Libora mi to vrátit stejně nemohlo.

Necítila jsem hněv

Uplynulo skoro deset let. Po Liborově smrti už jsem nikoho nehledala, smířila jsem se s tím, že zůstanu sama. Radost mi dělala jen dcera, i když hlavně na dálku – měla dvě děti a já si s ní i s nimi často povídala prostřednictvím internetu. Jednoho dne zazvonil zvonek u dveří. Nikoho jsem nečekala. Za dveřmi stál asi třicetiletý muž. Myslela jsem, že je to nějaký podomní prodejce a chtěla ho slušně odmítnout. On ale naléhal, že se mnou musí chvíli mluvit. Po chvilce jsem pochopila, o koho se jedná. Proti mně stál řidič auta, který tenkrát zavinil nehodu. To kvůli němu jsem zůstala na stáří sama a přišla o milovaného manžela. Když jsem ale viděla pokornou tvář viníka a slzy v jeho očích, místo hněvu jsem se dala do pláče. Chtěl, abych mu odpustila, a já jsem to opravdu udělala. Dál jsem ho nepozvala, jen jsem ještě chvíli poslouchala jeho vyprávění. Řekl, že strávil ve vězení dvě třetiny trestu a už nikdy v životě nechce sednout za volant. Po jeho odchodu jsem kupodivu necítila smutek nad někdejší krutou ztrátou, ale spíš pocit uvolnění.

Barbora L. (63), Brno