S Michalem jsme chodili už přes rok, ale domů za maminkou mě nikdy nevzal. Moc dobře věděl proč.

Michal byl vymodlené dítě, narodil se, když bylo tchyni sedmatřicet a byla pevně přesvědčená, že mateřství jí osud odepřel. Narychlo se vdala, ale tchán po necelém roce manželství utekl k jiné ženě, se kterou založil spokojenou rodinu, protože s tchyní nic takového nebylo možné. Ta veškerou energii, lásku a ambice vložila do nebohého miminka. Už se nevdala. Existoval pro ni jen syn, bohužel.

Na varování jsem nedala

Když jsme spolu s Michalem nejprve jen tak nezávazně chodili, pochopila jsem z jeho narážek, že vyrůstal pouze s maminkou a že ona na něm dost visí. Nevarovalo mě to. Zato doma mě varovali. Já ale jen mávala rukou. Měla jsem už tehdy svou vlastní garsonku, a tak jsem si říkala: No a co? Bydlet s ní nebudeme, to ostatní přežiju. Ano, tak naivní jsem byla.

Seznámení s budoucí tchyní

Pak mě jednoho dne Michal přivedl do útulného bytu, uklizeného tak, že jsem si v duchu vyčítala, že takhle uklizeno jsem neměla nikdy v životě, a představil mi elegantní dámu středního věku. Usmívala se jako sluníčko a říkala mi Lucinko. Znělo to neupřímně. Květiny, které jsem jí přinesla, nedbale pohodila na stolek v předsíni. Zvadly by tam, kdyby je Michal nedal do vázy. Už to o něčem svědčilo.

Reakce na svatební oznámení

Servírovala kachnu s knedlíkem a zelím, kuchařka byla znamenitá. U oběda mluvila jen ona, především o tom, že Michal má rád k snídani vajíčka, oběd o třech chodech a teplou večeři. Když přešla k tomu, jak prát košile, aby byl chlapec jako ze škatulky, Michal ji rozpačitě přerušil a řekl, že se budeme brát. Protože moji rodiče už to věděli a pomáhali nám, jak mohli, táta nechal tisknout oznámení a máma sháněla recept na ty nejlepší svatební koláčky, reakce této paní mě šokovala – dostala totiž něco jako hysterický záchvat. V životě jsem nic takového neviděla. Divoce běhala kolem stolu, neartikulovaně něco křičela, takže tomu nebylo rozumět, a nakonec rozbila svůj talíř se zbytky bábovky. Taková reakce šokovala nejen mě, ale i Michala.

Excelentní herečka

Byla jsem do Michala k zbláznění zamilovaná. Znali jsme se už rok, ale nezevšedněli jsme si, měla jsem ho ráda čím dál víc. Bylo pro mě nepřijatelné vzdát se velké lásky jen kvůli tomu, že má „šílenou“ maminku. Po chvíli se budoucí tchyně uklidnila a pokusila se vysvětlit, že jí úlek, že ztratí Michala, na okamžik zatemnil rozum. Nebyla sama, kdo se lekl. Já jsem se třásla a Michal byl bílý jako křída. Maminka už dokázala souvisle mluvit, a tak hovořila o tom, že svatba stojí peníze a je k ničemu. Snažila se nám ji vymluvit. Michal jí neuměl odporovat. Řekla jsem, že svatba je hotová věc. Ona se chytala za srdce, sípala a prosila Michala, ať jí podá z lékárničky krabičku s pilulkami. Rozená citová vyděračka. Začala jsem se zvedat, bylo mi jasné, že musíme odejít. Tchyně reagovala slovy: „To je tedy pěkná návštěva. Sotva sní kachnu a bábovku, hned mizí! Není to nezdvořilé?“ Vypotácela jsem se z bytu, Michala jsem táhla za sebou. Venku jsem se zhluboka nadechla. I když jsem byla ještě mladá, dobře jsem věděla, že se řítím do propasti. Moji rodiče mi to jen potvrdili. Přesto jsem se vdala, i když bez tchyně, ta se na svatbu nedostavila. Vzkázala, že je nemocná.

Jen samá kritika

Její vymyšlené zdravotní problémy nás pronásledovaly i nadále. A také časté návštěvy. Na svatbu nepřišla, zato několik dní po obřadu už trůnila v našem obývacím pokoji a ostřížím zrakem sledovala vše, co se děje. A komentovala. Káva byla slabá, drobky na koberci, skvrna na zácloně, oběd byl bez chuti, koláč nedopečený. Bylo to pro silné nervy. Jindy přišla s kastrůlkem, aby prý Michal ochutnal pořádné domácí jídlo. Kamarádky tvrdily, že by to nevydržely, že by to nevydržel nikdo. Michal se mě před tchyní nikdy nezastal, ale když odešla, dokázal mi se sklopenou hlavou říct, že to maminka přehání a že je mu to líto.

Pozitivní vize

Řekla jsem si, že to zvládnu. Když mi bylo už hodně úzko, zašla jsem ke kartářce, poprvé v životě. Prozradila mi, že v dohledné době se moje tíživá situace začne zlepšovat. Mávla jsem nad tím rukou. Asi chce, abych si vyslechla dobrou zprávu, když za to platím. Ale ne – ukázalo se, že měla pravdu.

Vnuk nás usmířil

Dva roky po svatbě jsem byla už dost unavená. Pamatuji si, že jsme se chystali na chatu, když tchyně zavolala, že ji strašně bolí u srdce. To byla stará písnička. Chtěla nám překazit plány. Michal jel pochopitelně za ní, mně se udělalo zle a řekla jsem si, že už chátrám i fyzicky. Jenomže se ukázalo, že čekám dítě. Byla jsem nevýslovně šťastná, dítě jsem si přála jako nic na světě. Ale jak to říct tchyni? Ta se ale po té zprávě kupodivu nezhroutila, jen prohodila: „Hlavně aby to byl kluk.“ Pochopila jsem, že se skutečně blýská na lepší časy. Když se narodil malý Michal, tchyně se méně soustředila na srdeční záchvaty, kastrůlky s jídlem a drobky na koberci a více se začala věnovat miminku. Ne že by přestaly poznámky typu: Nemá to dítě hlad? Proč pije neslazený čaj? Na druhou stranu si ale s miminkem hrála a povídala, a tak na deptání mé osoby měla méně času a energie. Syn je dnes už dospělý, a když se ho zeptáte na babičku, odpoví, že je sice trochu potrhlá, ale jinak docela prima.

Lucie Č. (55), Praha