Saša Rašilov st. – Komediant se šlechtickou krví

S lehkostí ztvárnil širokou škálu postav od jednoduchých, ale přitom moudrých lidí, po hlupáky a primitivy, kteří dokázali v kinosálech i v hledištích vyvolat salvy smíchu i vehnat slzy do očí.

Saša Rašilov (†63), vlastním jménem Václav Rasch – rytíř Hessenský, se narodil v Praze ještě za Rakousko-Uherska do šlechtické rodiny. Ta ale byla chudá, takže život aristokrata nikdy nepoznal. Majetek se v průběhu let rozplynul a rodině zbylo jen jméno. Jediné, co rodinu ještě spojovalo s aristokracií, byla práce jeho otce, který spravoval šlechtické kasino v Celetné ulici.

Také vás může zajímat ...

Saša tak vyrůstal mezi ostatními obyčejnými dětmi na Žižkově a právě jeho prostředí utvářelo typicky drsný a přímý humor, který tak hojně využíval ve svém hereckém projevu.

Když bylo Sašovi deset let, tatínek zemřel a maminka zůstala na všechno sama.

Začátky v kabaretu

Saša v roce 1909 nastoupil do učení na obor typograf a pak až do roku 1914 pracoval v pražských grafických závodech. Víc než k typografickému písmu ale tíhl k divadlu. Už od patnácti let chodil po žižkovských hospodách s dřevěnou bednou pod paží, kterou tehdy využíval jako pódium a bavil štamgasty. Pak však musel narukovat do 1. světové války na frontu.

S tím se nesmířil, proto simuloval těžkou nervovou chorobu natolik věrně, že byl v roce 1916 vrácen z fronty zpět do Prahy. Tady pak získal angažmá jako komik ve Varieté v Karlíně, kde pobyl celý rok. Po první světové válce následovaly další kabaretní scény, jako Rokoko, BUM E. A. Longena (†50), Revoluční scéna a Červená sedma. Saša se tak stal hvězdou pražských šantánů a kabaretů.

Během svých vystoupení se stále učil a získal mnoho praktických hereckých dovedností, navazoval kontakt s diváky a začal bravurně improvizovat. Měl pozoruhodnou schopnost osobitě přetvářet klasické divadelní role přesně podle svého naturelu, což ho časem proslavilo. Byl rozeným humoristou a vypracoval se na vynikajícího mystifikátora.

Dokázal například skvěle předstírat záchvaty a infarktové stavy. Přihlížející pak často nevěděl, zda se jedná o skutečnost, či ne. V roce 1921 si ho všiml režisér Karel Hugo Hilar (†49) a přijal ho do činohry Národního divadla, kde Saša vydržel až do své smrti.

Tehdy se Hilar rozhodl proměnit klauna v charakterního herce a opravdu se mu to povedlo.

Cesta do zlaté kapličky

Saša si například zahrál v Hamletovi Polonia, za což získal uznání nejen od diváků, ale i odborné kritiky. Ale i na prknech Národního divadla zpočátku úspěšně improvizoval, např. lupiče Béďu v Uloupené kadeři či kostelníka v Jůrovi ďáblovi. Divadelní role ztvárňoval na tehdejší dobu zcela novým způsobem.

Svou robustní fyziognomii se sympatickým a dobráckým obličejem podporoval různými gesty, mimikou a přízvukem, což mělo u obecenstva velký úspěch. Jeho herectví neustále balancovalo mezi iluzí a skutečností. Proto skvěle vytvářel ty nejtragičtější role ve hrách Ženitba, Naši furianti, Svatby Krečinského či Výnosné místo.Ve filmu režiséři využívali mnohem více jeho komediální talent.

Před filmovou kameru se Saša postavil ještě v průkopnických dobách českého filmu. Debutoval už v roce 1913 v němém snímku Život šel kolem, který se však nedochoval. V němé éře se objevil ještě dvakrát, a to v grotesce Únos bankéře Fuxe, kde si zahrál náčelníka policie a v komedii Mořská panna se představil jako statkář Hrdý.

Po pětileté přestávce, bezprostředně po nástupu zvukového filmu, Sašovi v roce 1931 režisér Martin Frič (†66) svěřil roli Švejka v legendární komedii Dobrý voják Švejk. Postavu ztvárnil skutečně věrně už díky tomu, že něco podobného sám na frontě zažil.

Ještě tentýž rok ztvárnil samotného Jaroslava Haška (†39) v Innemannově (†49) životopisném snímku Poslední bohém.

Filmová sláva

Od poloviny třicátých let až do konce války pak vytvářel malé postavy advokáta Macha v komedii Mravnost nade vše od Martina Friče, magistrátního radu Hupnera v Krňanského (†62) Otci Kondelíkovi a ženichu Vejvarovi, sochaře Meršvajndla v melodramatu Pod jednou střechou režiséra M. J.

Krňanského, otce Mráčka v Cikánově (†65) komedii Andula vyhrála, Králíčka v romanci Modrý závoj nebo frátera Bartola ve Vávrově (†100) historickém dramatu Rozina sebranec. V roce 1942 si zahrál svou životní roli – bodrého vycpavače zvěře Barvínka v komedii Přijdu hned, ke které si společně s Otakarem Vávrou napsal námět a scénář.

V poválečné kinematografii vytvořil tupého pekaře a konšela Hrušku v Nezbedném bakalářovi, který v roce 1946 natočil Otakar Vávra. Pak následovaly další role, jako například vrchní bankovní úředník v Uloupené hranici, hostinský Tatrmuž v Grussově (†63) Hostinci U kamenného stolu či geniální a přitom roztržitý oficiál ve filmu Rodinné trampoty oficiála Třísky.

Scházelo mu publikum

Výrazné role mu nabídl i režisér Alfréd Radok (†61), když ho v témže roce obsadil do tragické role Žida Mošelese prožívající holocaust v dramatu Daleká cesta a tři roky nato do komické postavy hloupého kupce Koliáše v Divotvorném klobouku. Svou poslední roli si zahrál dva roky před smrtí v roce 1953. Tehdy ztvárnil bezohledného kavárníka Stýbla v Hubáčkově snímku Kavárna na hlavní třídě.

Saša Rašilov se během let vypracoval na jednoho z našich nejžádanějších herců. Sám však měl mnohem raději divadlo než film, neboť na stříbrném plátně postrádal přímý kontakt s diváky. A pro něj obecenstvo znamenalo živnou půdu a hnací motor pro všechna jeho vystoupení. S lidmi si prostě rozuměl, měl je rád a lidé měli rádi jeho.

On sám se vyznačoval obrovským charismatem.

Vášnivý sběratel ze slavného rodu

Stačilo, aby vyšel na scénu, a ještě, než stihl cokoli říci, strhl se potlesk. Paradoxně jako ostatně mnoho komiků a klaunů, patřil i on mezi melancholiky a v soukromí byl tichý. Miloval sloupkové hodiny a s velkou vášní je také sbíral. Měl jich doma více než sto kusů. Když sehnal nějaký nový přírůstek do sbírky, zaručeně mu vykouzlil úsměv i mimo jeviště. O své rodině ale moc nemluvil.

V roce 1936 se mu narodil jediný syn, kameraman Saša Rašilov ml. (†64), který v roce 2000 zemřel. Zbyli po něm vnuci Saša Rašilov nejml. (45) a Václav Rašilov (41), ze kterých se stali také úspěšní herci.

Za své divadelní i filmové umění byl Saša Rašilov nejstarší oceněn dvěma národními cenami.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...