Moje chvilka pohody

Skončila jsem nakonec na ulici

Naletěla jsem pěkným podvodníkům a málem kvůli tomu přišla o život. Dnes už vím, že člověk nesmí být tak důvěřivý a naivní.

Pořád mě ještě bolí celé tělo, a když musím vstát, pohybuji se velice obtížně o berlích. Ale ležím v čistě povlečené, pohodlné posteli a nadšeně se rozhlížím po svém malém pokojíčku. Je tu skříň, stůl, dvě židle, knihovnička a hezká lampa.

Něco takového jsem už dlouho neměla. A tak si to krásně užívám. To pohodlí teplého domova. I když je to jen azylový dům. Pro mě je to však hotový zázrak.

Žila jsem si v pohodě

I když jsem ještě před třemi roky měla vlastní byt. Moc hezký. Koupili jsme ho před pár lety s manželem, když se rozprodávaly byty u nás v domě. Nebylo to tehdy až tak drahé, ale stejně jsme na to dali téměř všechny naše životní úspory.

Jejich zbytek pak odčerpala manželova nemoc. Ale ještě před tím, než Honza onemocněl, jsme si byt trochu zrenovovali a měli jsme z něj velkou radost.

Nemohla jsem tam žít

Když pak manžel umřel, všechno na mě v tom bytě padalo. Všude jsem ho viděla. Jak tapetuje ložnici, jak mi montuje lampičku ke stolku u mého oblíbeného křesla. A tem přehoz na sedačce, ten přece vybíral Honza.

A tak to pořád pokračovalo. Nenacházela jsem v tom bytě klidu a proto mně přišla vhod nabídka prodeje.

Byla jsem úplně hloupá

Seriozně vypadající dvojice mi přišla udělat výhodnou nabídku na prodej bytu. Představili se jako realitní kancelář a paní mi vysvětlovala, že z peníze, které získám prodejem bytu mi pomohou sehnat pěkné, menší bydlení a ještě mi nějaké peníze zbudou.

Byla to lákavá nabídka. Vidina, že budu žít jinde, než v tomto bytě, kde se necítím už dobře, byla pro mě rozhodující.

Moje vlastní nepozornost

Brzy jsem se s tou realitní kanceláří na všem dohodla a podepsala, podle mne, výhodné smlouvy. Mělo to jeden háček, já je vlastně ani moc dopodrobna nečetla. Byla jsem neskutečně hloupá.

Vždyť mi všechno přece vysvětlila ta paní a ten milý pán. Nebudu vás napínat. Byl to všechno dost velký podvod. Výměnou jsem sice měla dostat nějakou špeluňku, ale na adrese, kde měla být, žádný dům nestál.

Vlastní rukou jsem si pak podepsala, že ze svého bytu odejdu k určitému datu. Tehdy se tam už měl stěhovat někdo jiný.

Kancelář zmizela, peníze také

Ukázalo se zároveň, že se realitky nelze dopátrat, protože prostě neexistuje. I peníze, které noví majitelé za můj byt složili na účet, byly fuč. Věc začala řešit policie.

Jenže nikdo z nás neměl kam jít. Rodina se dvěma malými dětmi však měla na můj byt smlouvu a složila ty peníze. Neměla jsem sílu se s nimi dohadovat. Vzala jsem si igelitku a odešla z bytu. Styděla jsem se hrozně za svou hloupost, za to, že nemám odvahu se bránit. Při představě, co by tomu říkal můj milovaný manžel, jsem se div nezhroutila.

Pár nocí jako celá věčnost

Toulala jsem se městem s igelitkou v ruce. Neměla jsem kam jít. Dospělé děti bydlí mnoho kilometrů daleko. A já se styděla jim zavolat. První noc na ulici jsem celkem zvládla. Pak jsem se seznámila s několika bezdomovkyněmi.

Daly mi užitečné rady, jak se na ulici chovat. Ale nebylo mi to nic platné. Už třetí den mě v noci na lavičce přepadla partička mladíků. Zbili mě a pokusili se mě znásilnit. Naštěstí kdosi zavolal pomoc.

Už bude líp

Nejprve jsem skončila v nemocnici, teď jsem v azylovém domě. Můj případ se řeší a je naděje, že policie a soudy mi nakonec pomohou.

Martina V. (65), Plzeň

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden