Sladké adventní tajemství

Nebylo mi ani osmnáct. Do smíchu mi nebylo. Spíš mi připadalo, že když člověk prožije něco krásného, dojde pak na placení účtu. A když se sečetl a podtrhl ten můj, pod čarou stálo psáno: těhotenství. Jakmile to doktor vyslovil, zatmělo se mi před očima.

Táta snil o tom, že půjdu na vysokou školu. Na zahraniční obchod. „Naše Markétka to někam dotáhne,“ oznamoval příbuzným i kolegům v práci. Máma, ta mě vnitřním zrakem viděla na ministerstvu. „Hlavně se dobře uč, Markétko, ať je z tebe něco pořádného.

“ Chodili kolem mě po špičkách a k učení mi nosili kakao a jablečné koláče. Hezky jsem se jim odvděčila. V sedmnácti v tom. Takhle nezačíná cesta na ministerstvo, ale na sociálku. Vánoce mi zhořkly. Zvedal se mi žaludek i z vůně milovaných vanilkových rohlíčků.

Často jsem zvracela. Mámě jsem namluvila, že jsem si zkazila žaludek otřesnou frankfurtskou polévkou s párkem, kterou často podávali ve školní jídelně. Dítě mělo i otce, jak už to bývá. Byl jím osmnáctiletý maturant Aleš z blízkého gymnázia.

Také vás může zajímat ...

Stále mám v paměti obrázek, jak na něho čekám v parku před školou. Stojím pod kaštanem na zmrzlé trávě, od pusy mi jde pára, brečím jak želva. Spatřím ho a rozšmudlávám si slzy po tváři. Otec s aktovkou na zádech! Když jsem mu sladké tajemství koktavě sdělila, málem spadl do jezírka, na zimu vypuštěného.

Ukázalo se, že i s ním měli rodiče velké plány. Naštěstí se choval mile a nevadilo mu, že jsem mu slzami promáčela zimní bundu. Aleš byl moje první láska. Řekl mi, že nemá cenu domlouvat se o budoucnosti, protože ho doma zabijou.

To mě neuklidnilo. Abych výbušnou situaci zmírnila, řekla jsem Alešovi, že odmaturovat asi stihnu. A že bychom se měli vzít co nejrychleji, abych se nevdávala tlustá. Celý roztřásl a zašeptal: „Ježíš? Ona bude nějaká svatba?“ Byli jsme ještě děti.

O Štědrý den přišel žádat o moji ruku. Prý že naši budou kvůli svátkům naměkko. Když vkráčel s kyticí do obýváku, máma si myslela, že přišel jen tak na návštěvu a ze slušnosti nese růže. Táta koukal na pohádku a ani si nevšiml, že někdo vešel.

Rudý Aleš ze sebe vysoukal žádost o ruku a táta pobaveně zvolal: „To si nech na Silvestra, mladej.“ Máma zešedla v obličeji, pochopila, že to není vtip. Táta, když pochopil, co se děje, řval a honil Aleše po bytě.

Házel po něm jablka a cukroví z křišťálové mísy. I ozdoby. Na ministerstvo jsem to nedotáhla a Aleš se nestal lékařem, jak si jeho rodina přála. Ale že bych si zkazila život, jak nám kdekdo prorokoval, to tedy opravdu ne.

Markéta M., (56), Ostrava.

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...