Vnouček mi chtěl ukázat, jak je šikovný a umí do školy dojít sám. Tajně jsem sledovala každý jeho krok, zachránit jsem ho ale už nedokázala.
Náš Honzík byl na začátku třetí třídy, předešlé dva roky jsme ho pečlivě vodili do školy a také ze školy do různých kroužků a pak domů.Už koncem druhé třídy škemral, abychom ho nechali jít aspoň část cesty samotného, vždyť už je dost velký na to, aby došel těch několik ulic do školy a přešel jednu křižovatku. Když nastal po prázdninách nový školní rok, začal Honzík loudit zase. Já se ale držela pokynů jeho rodičů, ráno ho doma vyzvedla a po obědě na něho čekala před školou. Tak uběhly dva měsíce a přišel bohužel den, kdy mi chtěl náš Honzík stůj co stůj dokázat, že je už velkým klukem, který je samostatný.Oháněl se několika spolužáky a spolužačkami, kteří už chodili bez problémů do školy i ze školy sami. A tak mě prostě ukecal, že cestu zvládne. Přesto jsem se potají za ním vypadala, abych sledovala, jak si bude počínat…
Šel tak opatrně!
Hravě přešel křižovatku, které jsem se bála nejvíce, a scházelo mu přejít málo frekventovanou silnici.Oddechla jsem si, že se mu už nemůže nic stát. Naposledy se rozhlédl, vběhl do silnice a byl na chodníku téměř před školou. V tu chvíli se ale prudce rozjelo stojící auto. Zacouvalo obrovskou rychlostí přímo do míst, kde šel Honzík.Začala jsem křičet a doběhla k autu, ze kterého vystoupila vyděšená dívka. Už nevím, kdo zavolal záchranku, vše se seběhlo strašně rychle. Chtěla jsem Honzíka sevřít v náručí, ale byl jako hadrový panáček.Záchranka s ním mizela v dáli a já propadla panice. Jak to řeknu dceři? Vytočila jsem raději číslo zetě a zajíkavě vysvětlovala, co se stalo. Když jsem skončila, těžce ze sebe vypravil, že jede do nemocnice.Mě tam odvezl soused. Třásla jsem se, když nás lékař informoval, že Honzíka právě operují a o jeho osudu rozhodnou následující minuty. Dcera vedle mě plakala, zeť ji objímal a mlčel. Cítila jsem se hrozně vinna.I když je pravda, že byl Honzík na chodníku a byla to chyba té dívky, která místo jedničky zařadila zpátečku. Nezabránila bych tomu ani kdybych stála vedle něho, to auto by nás smetlo oba Když se k nám po dvou hodinách blížil další muž v bílém, vstali jsme a koukali na něho jako hromádka neštěstí.Slova lékaře, který vnoučka operoval, nám zazněla jako hudba v kostele. Honzík byl mimo ohrožení života. Dlouho se sice ze svých zranění zotavoval, ale nakonec se ze všeho vylízal jako kočka. Když jsem ho zase doprovázela do školy, šibalsky na mě mrkl a řekl: „Babičko, ale příště jdu do školy sám! Už nejsem žádný malý kluk!“
Milena (53 let), Děčínsko .
