Luisu jsme si přinesli z jednoho statku na okraji Prahy. Byla to velká bojovnice a dělala nám radost skoro dvanáct a půl roku.
Jejím tatínkem byl mainský mývalí kocour, ale na vzhledu ani velikosti to vidět nebylo, byla obyčejná mourinka. Projevovalo se to spíš v povaze. Nikdy nemňoukala hlasitě, často spíš jen „vrkala“. I její předení bylo něžné. Nikdy nelezla po záclonách, nezakusovala se nám do nohy vystrčené zpod peřiny. Spala se mnou v posteli, nevadilo mi, když mě brzo ráno budila.
Jezdila s námi na chatu, kde se vydávala na dlouhé průzkumné cesty – měla jsem o ni někdy strach, ale vždycky se vrátila. Neměla ráda „cizí“ lidi, když někdo přišel, schovala se tak dobře, že ji nikdo nenašel, a vylezla, až když byl „vzduch čistý“.
Špatná zpráva
Vloni na podzim jí bylo dvanáct let. Už nebyla tak hravá, víc spala, chovala se jako starší dáma. Jenže začátkem letošního roku začala najednou trochu kulhat. Vzala jsem ji k veterináři, jestli nemá něco s tlapkou. Při prohlídce se nic nezjistilo, i krevní testy dopadly dobře, jen oproti loňskému létu o kilo zhubla. Dostala tedy preparát na klouby a další kontrola měla být za měsíc.
Vše bylo stejné, jenže při další prohlídce jí veterinář objevil v podpaží tvrdou bulku. Nádor. Bohužel bez možnosti operace, byl příliš blízko plic a srdíčka. Měla jsem jen sledovat, zda se nezvětšuje, každý týden ji vážit a přijít zase za měsíc. Bylo mi moc smutno, ale doufala jsem, že dokud má Luisa chuť k jídlu, i když jedla méně než dřív, nebude to tak zlé. Ale věděla jsem, že se blíží konec, a slíbila jsem jí, že až nastane chvíle, kdy by měla bolesti, trpět ji nenechám.
Byla jsem s ní až do konce
Bulka se sice nezvětšovala, jen Luisa postupně stále hubla. Jinak se ale chovala pořád stejně. Objednala jsem ji tedy na kontrolu. V noci před tím najednou Luisa ochrnula na zadní nohy. Trhalo mi srdce, když se plazila k miskám s jídlem a vodou jen pomocí předních tlapek. Její oči jako by nechápaly, co se děje a proč jí nepomůžu. To jsem ale nemohla. Dvakrát jsem si ustlala u ní na zemi, protože jsem chtěla být s ní. Ona se ale snažila ještě prolézt byt, jako by se chtěla rozloučit.
Nakonec jsem si ji odnesla do postele. Moc jsem toho nenaspala, měla jsem strach, aby nespadla, ale ona v klidu ležela až do rána. Ráno už ani nechtěla jíst. Zavolala jsem na veterinu, zrušila večerní kontrolu a domluvila se, že přijdeme hned. Bylo jasné, že je konec. Nádor se sice nezvětšoval navenek, ale prorostl jí dovnitř celým tělem a způsobil i to ochrnutí. Nedalo se už nic dělat, musela jsem ji nechat uspat. Nejdřív dostala injekci narkózy, aby usnula, a pak injekci, která jí zastavila srdíčko.
Byla jsem u ní, pořád jsem ji hladila a slzy se mi koulely po tváři. Brečím i teď, když to píšu. Pořád se mi po ní stýská, všude ji vidím. Doma je takové divné smutno... Zatím ale jinou kočičku nechci, možná později, až to nejhorší přebolí. Žádná už ale nebude jako ona.
Kristýna (56), Praha
