Bydleli jsme ve stejné vesnici, pár kroků od sebe. S Jardou jsme se znali jsme spolu chodili do školky i dojížděli autobusem do města do základky. Teď přišla ta tragédie.
Lojza, můj manžel měl být už dávno doma. Jel se jako každé ráno projet na kole. Kolo, to byla jeho vášeň. Už od mala. Kdysi, když jsme spolu začali chodit, projezdili jsme společně celý kraj. Dokonce i první naše dovolené bývaly na kolech.
Spolykali jsme desítky a stovky kilometrů. Já ale te´d už na kolo sednu zřídka. Ale manžel nevynechá jedinou příležitost. Kéž bych ho byla tenkrát pro ten chleba neposílala.
Udělal si malý výlet
Lojza mi měl jen dojet dolů, do vesnice pro chleba. Na náměstí jsme měli malý konzum. Byl ale vždy dobře zásobený. Na kole to bylo celé otázkou půl hodinky. Jenže Lojza to samozřejmě vzal oklikou.
Jakmile sedl na kolo, ztrácel pojem o čase. Ale dnes to skutečně trvalo nějak moc dlouho. Začalo se stmívat a já pomalu už chystala večeři. Kde jen ten mužský vězí?
Sousedka křičela na celou ves
Pak se náhle rozlétly dveře k nám do předsíně. „Božka, seš tady? Honem poběž, stalo se neštěstí!“ Sousedka křičela na celou vesnici a byla jak v transu. „Co se děje?“ Snažila jsem se zjistit, ale Tereza už běžela pryč z naší zahrady.
A jako nositel špatných zpráv už zase tu novinu křičela vedle na Nováčkovi. Vypnula jsem sporák, přezula se a běžel ven. Najednou mě přepadlo strašlivé tušení. Lojza, něco se mu stalo!
Byl to hrozný šok
Stalo se to kousek za vesnicí. Tam se Lojza střetl s Jardou, našim sousedem a kamarádem, kterého jsem znala od narození. Oba jeli na kole a vlítli do sebe plnou rychlostí. Než jsem doběhla na silnici, už je oba odvážela sanitka do nemocnice.
Jely jsme s Jardovou ženou Zuzkou za nimi. Byly jsme obě v šoku. Seděly jsme na lavic na chodbě a držely se za ruce. To jsme ještě byly ochotné jedna druhou podržet.
Krutá zpráva vše změnila
Pak se otevřely dveře a vyšli lékaři. Můj Lojza měl těžký otřes mozku a zlomené obě ruce, ale žil. Jarda bohužel svým zraněním podlehl. Nedalo se tomu uvěřit! Něco tak strašného, otřesného! Zachvátila mě strašlivá bolest, chytla jsem Zuzku do náruče.
Ona mě však prudce odstrčila, jako bych byla snad prašivá. „Nech té hrané lítosti. To ten tvůj závodník Jardu zabil!“ Vyštěkla po mně a utíkala pryč. Chápala jsem to. Byla v šoku. Vždyť já také.
Nenávist v ní zůstala
Jenže Zuzka s tím svým obviňováním nepřestává ani dnes, rok po té tragédii. Všichni, včetně vyšetřovatelů vědí, že šlo o nešťastnou náhodu. Lojza jel z prudkého kopce a Jarda jel téměř prostředkem silnice.
Nestačili se vyhnout, jeli rychle a navíc ani jeden neměl helmu. Zuzana ale pravdu slyšet nechce. Nenávidí Lojzu i mě. A Lojza nenávidí kolo. Od té doby si na žádné nesedl a už nikdy nesedne. Přišelo svou jvelkou životní radost, trápí ho strašlivé výčitky svědomí. A to vše se začíná odrážet i v našem společném soužití. Vrádá se tam zlost a nedůvěra.
Romana K. (54), Jihlava
