Těšila jsme se na hlídání vnoučat, na procházky a čtení pohádek. Snacha se ale bála, že budu cpát děti sladkostmi a tak jsem je směla vídat pouze v její přítomnosti!
Byla vždycky hodná a milá. Usměvavou tvář orámovanou světlými kudrnami. Vypadala jako andílek. Jenže, hned po narození mojí první vnučky Andulky se moje snacha změnila v pěknou dračici! Nic jí nebylo po chuti, všechno musela být bio a eko. A kdo ví, jaké ještě.
Samé bio a eko
Nikdy jsem nepochopila, proč nemůže používat normální papírové pleny Raději se vyvařovala s nějakými zašedlými, z pravé bio bavlny. Ani kojenecké mléko jí nebylo po chuti, když přestala konečně po roce kojit. Ne, že by chtěla s kojením skončit, ale Andulce to už nestačilo. Zhubla chudinka o celé kilo, než si ta svéhlavička, její maminka, dala říct. Kupovala předražené kozí, či jaké mléko, aby prý neměla malá alergii na laktózu, nebo tak něco. Taková hloupost! Syn ale svoji bláznivou manželku plně podporoval. Když jsem si troufla něco namítnout, odpovídal stále stejně: „Pro malou to nejlepší!“ V dětském pokoji nebyla jediná hračka z plastu. Ani panenka! Samé dřevěné nenatřené krámy, jako za krále klacka. Žijeme snad ve středověku? I postel byla zhotovena ze starých palet. Z nich už se prý neuvolňuje formaldehyd.
K jídlu bylo jen zrní
Za nějakou dobu jsem na nějakou změnu rezignovala. Snažila jsem se poctivě přizpůsobit všemu, co mi mladí nařídili. Zatím, co moje kamarádky trávily odpoledne s vnoučaty v parku a spokojeně jim cpaly bonbónky a sušenky, já seděla sama doma. Andulka na písek nesměla. Kvůli bacilům. „Je to blázen,“ konstatovala moje dcera, která se s ní neměla nikdy moc ráda. Byla pravý opak. Svoje děti otužovala a moc se s nimi nepárala. Musely chodit ven za každého počasí! Její děti už byly v pubertě a moc jsem je nevídala. Měly svoje zájmy. Proto jsme se těšila na Andulku! A taky na Adámka, který se narodil o dva roky později. S vnoučkem to bylo ještě horší, protože se snacha zradikalizovala. Jedla jen syrovou stravu a nutila ji i dětem.
Lepší po dobrém, než naopak
Dětem byly jim čtyři a dva roky, když jsem se rozhodla, že se něco musí změnit. „Takhle to dál nejde. Ale jak bych mohla na tak přechytralou ženskou vyzrát?“ kladla jsem si stále dokola stejnou otázku. V zoufalství jsem to se snachou zkusila po dobrém. Po hodně dobrém! Koupila jsem jí třídenní víkendový pobyt. Byla totiž dost unavená. Říkala jsme si, že je to z té podivné stravy a taky z té její paličatosti. Kdyby si jen nechala ode mě pomoct. Jak bychom mohly být obě spokojené! „Ale mamko, já přece nemohu nikam jet. Vždyť mám děti!“ řekla, když jsem jí k narozeninám předávala ten poukaz. „ Budete ho muset vrátit,“ řekla a podávala mi obálku zpět. V tom úplně nečekaně zasáhl syn: „Do těch lázní pojedeš! Už to s tebou není doma k vydržení. Koukej si na chvíli odpočinout!“ Zavelel a snacha, k mému obrovskému údivu poslechla.
Syn si konečně dupnul
Doma zanechala sáhodlouhý seznam všechno, co se musí vykonat, co mohou děti jíst a co nesmějí. „Mami, mohu s dětmi přijít na oběd?“ zavolal mi syn hned po manželčině odjezdu. Snad se bál, aby se nevrátila. Aby stihl slupnout konečně něco dobrého! Samozřejmě jsem souhlasila. Navařila jsem a napekla jako na nějakou malou veselku. Nechyběly ani ty svatební koláčky. Říkala jsem si, že by se mohly dětem líbit, když jsou tak malinké. A taky tuze dobré! Nespletla jsem se. Chvála těch malých capartů předčila moje očekávání. „Babičko, to neznám. Nic tak dobrého jsem nejedla!“ řekla mi Andulka s plnou pusou a přitulila se ke mně na křesle. V ruce svírala tvarohový koláček s rozinkou, když sladce usnula. „To jsem si pochutnal. Už jsem skoro zapomněl, jak chutná kuře s nádivkou!! Pochvaloval si syn a po chvíli rezolutně dodal: „Až Hana přijede, bude všechno jinak. Po mém!“
Těším se na další vnouče
Moc jsem tomu nevěřila, ale opravdu se tak stalo. Hned jak se ukázala snacha ve dveřích, syn jí oznámil, že s těmi jejími bláznivinami končí. „Budeš mě poslouchat, nebo podám návrh na rozvod!“ hřímal a snacha vyvedená z míry jen mlčky přikývla. Možná se jí i trochu ulevilo, od všech těch jejích bláznivin.„Mamko, nepohlídala byste nám děti? Půjdeme do kina…“ zavolala mi po pár dnech. Měla jsem co dělat, abych nevýskala nadšením. K večeři jsem vnoučatům udělala palačinky. Ze špaldové mouky, abych udělala snaše alespoň malinkatou radost. Skamarádily jsme se. Už smím hlídat děti kdykoliv si řeknu. Je ráda. Čeká totiž třetí a hodně spí. Těším se, že si konečně, po mnoha letech, povozím kočárek!
Marie B. (63), Karlovy Vary
