Byl to můj jediný syn a tudíž jediná naděje na vnoučky. Osud ale zasáhl a jako blesk nám do rodiny vrazila místo těhotenství nebezpečná nemoc. Snacha se jí postavila čelem.
Můj syn nikdy neměl štěstí na ženy. Jeho první manželství podle toho taky vypadalo. Velká láska strašně rychle vyprchala. I když se rozvedli až po pěti letech, dítě spolu neměli. Naštěstí. Na druhou stranu jsem z toho byla nešťastná. Věděla jsem, jak moc rád má děti, jaký by z něj byl báječný táta. Jenže jeho vztahy nikdy neměly dlouhého trvání. A vnouče bylo tudíž v nedohlednu. Až po sedmi letech potkal Radku. Vůbec nerozumím tomu, jak ten můj vlk samotář mohl narazit na tak báječné stvoření. Byla chytrá, krásná, vzdělaná. Milovala mého syna a hlavně – chtěla mít dítě. Už za čtvrt roku přišli, že by se chtěli vzít. Takovou snachu jsem si vždycky představovala.
Vytvořili dokonalý pár.
Koupili si byt, dost velký na to, aby se do něj vešli tři, nebo dokonce čtyři. Začali dávat dohromady krásný dětský pokoj. Jenže vnoučeti se na svět nechtělo. Uběhl rok, dva, a já pořád čekala, až za mnou přijdou a řeknou, že do toho dětského pokoje konečně budou muset koupit kolíbku a že ze mě bude babička. Zprávu, kterou mi ale donesli, jsem slyšet nikdy nechtěla. Radce náhodou objevili zhoubný nádor. A prognóza vypadala strašně. Na rovinu jí řekli, že má počítat spíš s tím, že jí zbývá poslední půlrok života. Synovi řekla, že se nechce léčit. Že si posledních pár měsíců života chce užít. Chtěla by cestovat po světě. A poté, co jí dojdou síly, mu chce umřít v náručí. Naštěstí ji přemluvil, že má léčbu podstoupit. Na chemoterapie chodili spolu. Po půl roce, kdy měla být mrtvá, se stal zázrak. Rakovina zmizela. Co všechno dokáže láska... Jen jedna věc kalila radost nad tím, že se naše Radka uzdravila. Lékaři jí řekli, že chemoterapie zničila uvnitř všechno, co se dalo. Že z ní máma nikdy nebude.
Přece jen babička
Tři roky chodila do nemocnice na onkologické testy. A vždycky hned, jak se za ní zavřely dveře, zaklepala na botník, že je pořád zdravá. Pak se jednou vrátila s rozzářenýma očima. Když jsem se jí ptala, proč má tak skvělou náladu, jen vydechla štěstím: „Jsem těhotná. Budeš babičkou!“ Nevěřila jsem tomu, co slyším. Ale opravdu držela v ruce těhotenský průkaz. Jenže naše společné štěstí trvalo pouhý měsíc. Když se tentokrát vrátila z rutinní návštěvy onkologie, byla bledá, jako stěna. Takovou jsem ji ještě neviděla. Muselo se stát něco hrozného. A taky že ano. Vrátila se jí rakovina. A vzala její tělo útokem. „Doktoři mi řekli, že si mám vybrat. Buď půjdu na potrat a okamžitě začnu chodit na chemoterapii. Nebo umřu.“ Dali jí na rozmyšlenou jen dva dny. Rozhodla se ale hned. Zvolila život svého dítěte i přesto, že jí lékaři nemohli slíbit, že miminko šťastně donosí. Řekla mi, že není co řešit. „Celý život jsem toužila po tom stát se matkou. Rakovina mi dítě nesebere.“ Pak vzala do ruky telefon a totéž zopakovala doktorům v nemocnici. Držela jsem ji za ruku. Plakala a celá se chvěla. Obě jsme věděly, že si v tu chvíli podepsala rozsudek smrti.
Dítě musí ven hned!
Začal nelítostný souboj s osudem. Snacha se držela skvěle. A doktoři jí v tom pomáhali. Pokaždé, když se objevila v nemocnici, scházelo se u ní celé konzilium. Onkologové kontrolovali, jak moc se šíří metastázy, gynekologové řešili, jak se daří miminku. Na chvilku se zdálo, že se rakovina lekla a dala se na ústup. Další testy však ukázaly zase opak. „Nemůžeme čekat na termín. Dítě musí ven! Hned! Jinak umřete obě,“ řekli jí na rovinu jednoho dne lékaři, kteří už dávno věděli, že nosí pod srdcem holčičku. A tak jsme se slzami v očích společně balily tašku na cestu do porodnice. Najednou mě chytila za ruku. „Kdybychom se už neviděly, tak jsem chtěla, abys věděla, že jsem se rozhodla dobře. Vím, že tady bude o ní krásně postaráno. Že bude šťastná i beze mě.“ A pak nasedla k synovi do auta a odjela. Dva měsíce před termínem. K ránu už byla Terezka na světě. Malá, ale zdravá. Její maminku mezitím odvezli na onkologii. Chtěli se pokusit ještě o jeden zázrak. Zkusit přece jenom nasadit chemoterapii.
Láska ji zachránila
A zázrak se skutečně stal. Do smrti už budu na ně věřit! Touha mé snachy žít a starat se o své dítě byla tak veliká, že porazila i samotnou smrt. Rakovina se dala na ústup i po druhé. Myslím, že ji sílu dávala také láska mého syna. Dnes je naší Terezce čtyři roky, její maminka stále chodí na pravidelné kontroly, a zatím se strašlivá nemoc nevrátila. Všichni doufáme, že se jí podaří navždycky zvítězit. Za tu velkou statečnost, kterou předvedla, si zaslouží být tady dlouho a jednou se dožít svých vnuků, jako se to poštěstilo mně. Kdyby nebylo její nesmírné statečnosti, nikdy bych žádné vnouče asi neměla. A naše kouzelná a všemi milovaná Terezka by tu s námi nebyla.
Jana (62), Kladno .
