Můj kousek štěstí

Soňa Norisová - Krásná Slovenka dobyla Prahu

České herečky mají konkurenci v dívkách žijících pod Tatrami. Čím zaujala Soňa? Snad tím, že je to černovláska s tajemstvím v očích. 

Rodačka ze slovenských Malacek prý byla jako dítě raubíř. „Takový kluk v sukni. Nebo spíš klučičí holka,“ vzpomíná na dětství herečka. „Máma mě hledala po stromech. Vyrůstala jsem na mayovkách a vždycky jsem chtěla být Vinnettou. Takže jsem vyráběla luky a střílela z nich. Taky jsem často stavěla bunkry. S partičkou kamarádů jsme měli svoji základnu a třeba zachraňovali ptáčky.“ Tatínek Soni Norisové byl lékař, maminka učitelka hry na akordeon v lidové škole umění. Jejich klučičí holka Soňa si přála pracovat jako zdravotní sestra – jenomže nesnáší pohled na krev, což by byl problém. Chodila do dramatického kroužku, ale že by se dala na herectví, to ji nenapadlo. Bratislavskou konzervatoř si nevybrala ona sama, byl to nápad její učitelky. Soňa to tedy zkusila a skutečně to vyšlo. „Dnes jsem ale ráda za to, kudy jsem se vydala. Mám ráda svou práci,“ svěřuje se herečka. „To ale neznamená, že nejsou chvíle, kdy si říkám, že jsem mohla dělat něco jiného a vést normální život. “Protože tak docela normální život skutečně nevede. Bydlí a manželem, muzikologem, dramaturgem a producentem Adrianem Rajterem (51) a synem Michalem (13) v Bratislavě, ale velmi často mívá dlouhodobé pracovní závazky v Praze. A to vyžaduje spoustu energie. Někdy skoro pláče vyčerpáním.

Soňa má mladší sestru Zuzanu Norisovou (41), které si čeští diváci rovněž dobře všimli, zaujala už v roce 2001 ve filmu Rebelové, později v seriálech Přešlapy či Dokonalý svět, kromě toho účinkuje v muzikálech. „Zuzula byla takové děvčátko, které jsem musela přemlouvat k věcem, ze kterých by naši nebyli úplně šťastní. Strašně jsem ji strašila,“ vzpomíná černovláska. „Nevím, co jsem to měla za divnou úchylku, ale bavilo mě, když se lekla. Užila si se mnou, chuděra.“ Dnes už jsou z obou sester rovnocenné partnerky, na útrapy z dětství se pozapomnělo. Soňa se na Slovensku prosadila především jako divadelní herečka, v Česku jako herečka filmová a seriálová. Lidé ji tu na ulici poznávají a dávají se s ní do řeči. „Na Slovensku popularitu tolik nevnímám. Ale jakmile přijedu do Česka, vidím, jak si tady lidé šuškají, častěji si také žádají o fotku a podpis. Jsou milí, je mi to příjemné,“ svěřila se Soňa Norisová. Jelikož je hvězdou českých seriálů Policie Modrava a V.I.P. vraždy, potřebuje mít doma na Slovensku stoprocentní rodinné zázemí. Když pobývá služebně mimo domov, je třeba, aby ji zastoupil manžel a dělal synovi tátu i mámu zároveň. To na jejího partnera klade tak vysoké nároky, že by jim zdaleka ne každý muž vyhovoval.

Únavu řeší pláčem

„Jen díky fungujícímu zázemí si dovolím pracovně komplikované výjezdy,“ říká půvabná umělkyně. „Oba mí chlapi už umí přežít doma sami. Kdyby to nemělo klapnout, tak i přesto, že mě má práce naplňuje, jsem schopna se nabídky vzdát. Nechci být v žádném případě egoistická a jít si jen za svým. Naštěstí máme babičky a dost lidí, kteří nám umějí pomoci. “Když má pocit, že už únavou nemůže dál, pomáhá si pláčem. „Někdy se o tom s někým pobavím, s blízkým člověkem nebo s kolegou, který má podobný problém, a utěšíme se, že v tom nejsme sami. Dobiju se a jede se dál,“ vysvětluje, jak řeší přepracování. Syndrom vyhoření už zažila. „Zaplavil mě pocit, že nic nedává smysl. Byl to šílený stav,“ popisuje. Nedokázala mluvit s lidmi, nechtěla myslet na natáčení, potřebovala být sama. Vyléčila ji manuální práce. „Nepřemýšlím, třeba jdu a něco upeču. Nebo třídím věci,“ nabízí svůj recept na to, jak utéci chmurám.Mužům se Soňa líbí. „Už jsem se lichotky naučila přijmout a říci děkuji. Je to příjemné, ale zároveň se nezbavím studu. Jsem stydlivý člověk,“ říká skromně Soňa. Přitom dokázala prorazit nejen na Slovensku, ale i u nás. Diváky svou rolí Jany Vinické v Policii Modrava nadchla. Do projektu se jí původně příliš nechtělo, kvůli tehdejšímu pracovnímu vytížení. Na kamerové zkoušky přesto zašla a je za to ráda.

Jiný naturel

„Byla jsem zrovna v Praze, a tak jsem si říkala, že přijdu, a když mě nevyberou, bude mi to jedno. Jenomže pak jsem přišla, sedli jsme si s panem režisérem a už jsem cítila, že by mi to jedno nebylo,“ přiznala. Když dostala otázku, proč vlastně mají čeští režiséři tak rády Slovenky, odpověděla: „Prý Slovenky mají pro Čechy takový ten jiný naturel.“

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden