Myslela jsem, že Libor je pro mou dceru ten nejlepší muž, ale projevila se u něj vlastnost, která dělá z jeho rodiny hromádku uštvaných lidí.

Když se před dvaceti lety brali, byla jsem šťastná, že má moje Anička šikovného chlapíka, takového činorodého a podnikavého. Po čase jsem ale zjistila, že jeho hyperaktivita v práci i kolem domu pochází z nějaké zoufalé snahy být nejlepší, všem dokázat, že on je ve všem skvělý, má všeho hodně a všechno krásné a tak dále. Nemůžu mu upřít, že je schopný. Vypracoval se vlastně z dělníka na majitele firmy a svou rodinu zajistil dobře. Díky němu mám dva vnuky a jednu vnučku, jsou to hodné a chytré děti. Čím dál více jsem si ovšem jistá, že Libor udělal mou dceru Kristýnu, šťastnou. Minulý týden se mi dokonce sama svěřila s pláčem, že už nemůže, že Libor je ve svých maximalistických požadavcích stále urputnější a pořád mu nepřipadá, že jeho žena dělá všechno pro to, aby byla rodina ve všem nejskvělejší.

Podnikatelské baroko

První, co musel Libor hned po svatbě mít, byl dům. Měli jsme hezký pozemek kousek od města, v takové větší vesnici, která se díky továrně ve městě za ta léta rozrostla, že je z ní vlastně malé městečko. Libor tenkrát neměl moc peněz, ale my jsme jim půjčili. A musím říct, že Libor se opravdu na stavbě nadřel. Přišel z práce a hned na stavbu. S mým manželem a se svým tátou ten dům postavili skoro sami, na specializované stavební firmy zbyly jen práce kolem střechy a pár řemesel, která nikdo u nás neovládal. Ovšem už tehdy měl Libor zvláštní požadavky, vymyslel takový tvar domu, že ani pro zkušené stavebníky nebylo jednoduché ho realizovat. Nejvíce práce bylo se střechou, takovou ti tesaři a pokrývači prý ještě nestavěli. Ale tomu já nerozumím, jen si pamatuji, že jeden architekt, který byl na návštěvě u známých v ulici, o tom domě prohlásil, že to je „typické podnikatelské baroko“. Nejdřív jsem si myslela, že je to pochvala, ale časem mi došlo, že to je spíš posměšné označení pro domy, které se tváří honosně, ale jejich majitelé už tolik „honosní“ nejsou. Spíš si jen snaží za každou cenu posílit své slabé ego.

Všeho s mírou

A Libor v posilování svého ega pokračoval a pokračuje dodnes, ve všech směrech. Kdyby šlo jen o to, že se vypracoval, udělal se pro sebe a nakonec pro továrnu začal sám dodávat polotovary pro finální výrobky, což z něj udělalo bohatého člověka, tak to by bylo ještě samozřejmě všechno v pořádku. Jenomže on chce, abych to tak nějak řekla kulantně, „vítězit na všech frontách“. To, co udělal na zahradě, je trochu zábavní park, trochu výletní restaurace a maličko akvapark se zámeckou zahradou a Disneylandem dohromady. Nakoupil si spoustu sekaček, štípaček, křovinořezů a dalších strojů a od rána do večera něčím vrčí a pořád buduje a vylepšuje. Aut už mají, že je ani není kam dávat. To ale jen tak pro dokreslení, to je jeho věc, že je takhle aktivní. Potíž je v tom, že si Libor vzal do hlavy, že i celá rodina bude ve všem skvělá a všichni mu ji budou obdivovat. Vnoučata jsou celá vystresovaná, protože na ně pořád křičí, musejí se učit, být ve všem nejlepší, ale musejí být také jak ze škatulky všichni oblečení jako na přehlídku. Jistě, proč ne, také na tom není nic špatného, ale ne nadarmo se říká „všeho s mírou“.

S jazykem na vestě

Ty chudinky děti se za celý den nezastaví a nemají žádný čas pro sebe. Matouš hraje fotbal a na klavír se také učí, Filipa nutí do karate a na bicí, ačkoli je to takový hodný jemný hoch, ale na to mi řekl Libor, že právě proto, že to z něj udělá chlapa. A nejstarší Anežka, ta už naštěstí má chlapce, tak je trochu volnější, ale přesto musí oba pro rodinu pracovat. Moje Kristýna má veškerou organizaci té aktivní rodiny na triku a běda, kdyby se někdo ulejval! I moje Kristýna je pořád pod tlakem. Jak něco někde nefunguje, nebo třeba jen vržou dveře, nebo některé dítě přineslo špatnou známku, hned to má na talíři.

Chudák holka

Už sice do práce přestala chodit, peněz je dost, ale řekla mi, že když s tím návrhem, jít zase prodávat knihy, přišla za Liborem, řekl, že tohle ji nesmí ani napadnout, že rodina musí běžet a on na to nemá čas. Vím moc dobře, odkud pochází ta Liborova urputná snaha být nade všemi a vyčnívat tím, co má. Pochází z rodiny, ve které byli čtyři bratři a všichni spolu soupeřili odmalička. Libor byl druhý nejstarší a pořád ho štve, když mají bratři něco navíc, nebo když se jim něco povede. A když o víkendu nějaký z bratrů přijede s rodinou k Liborovi na návštěvu, to je pak jako na přehlídce. Děti jsou vymydlené, chodí se zbrusu novými hračkami a předvádějí se s počítačovými hrami, Libor má venku ledabyle opřenou novou motorku, naleštěné auto v otevřené garáži, na trávníku takový ten vrtulník na dálkové ovládání, snad i zlaté rybičky v jezírku jsou vycíděné. No, je pořád co obdivovat, bez toho by asi můj zeť ani návštěvu pozvat nemohl. Mám dojem, že jeho bratři se smějí pod vousy, ale kdo se nesměje určitě, je Kristýna. Má kruhy pod očima, je bledá a hubená a to, že je čerstvě od kadeřníka a z kosmetického salonu načinčaná, tomu nepomůže. Nevím, jestli je tohle ten klidný a spokojený život, o kterém jsem pro svou dceru snila. Je to taková zlatá klec.

Matylda (63), Zlín