Cítila, že se blíží její poslední dny, a navzdory těžké nemoci chtěla ještě naposledy vidět svůj rodný dům, kde bývala šťastná...
Mít babičku je většinou skvělé. Ta naše byla paní doktorová, a moc si na tom zakládala.Měla kamarádku Libušku, se kterou chodila ještě v osmdesáti hrát tenis. Byl to úžasný pohled na jejich kouzelnou hru jako z filmů pro pamětníky. „Já pleju, paní doktorová!“ volala na babičku Libuška. A babička ji obratem odvětila: „Teď pleju já, paní ředitelová!“ I když byla babička stará škola, měla ohromný smysl pro humor.Trávila jsem u ní každé prázdniny a jezdit jsem k ní nepřestala ani v dospělosti. Jenomže před pár lety začaly babičce ubývat síly. Přesvědčila jsem ji, aby prodala domek a přestěhovala se k nám. Před rokem mi oznámila, že musí na pár dní do nemocnice. O nic prý nejde, doktoři vždycky něco najdou, smála se. Bohužel, zprávy, které jsme od lékařů dostaly, byly děsivé. Babička měla nemocné srdíčko a operace nebyla možná.Lékaři jí dávali dva měsíce života Když jsem si přivezla babičku domů, chovala se jakoby nic. Povídaly jsme si, pouštěly si staré desky, bylo s ní veselo.... Asi za měsíc mi řekla, že má jedno velké přání. Že by ještě jednou ráda viděla svůj rodný dům na Vysočině, kde se narodila, žila se svými rodiči a pak s manželem, mým dědou.„Je to stařecký vrtoch, ale byla bych ti za to moc vděčná.“
Těžké rozhodnutí
Šla jsem ten nápad prokonzultovat s lékařem. Ten mi vysvětlil, že její srdce by se nemělo vystavovat takové zátěži, a už vůbec ne velkým emocím.Cestou domů jsme to s dcerou probraly a nakonec se rozhodly. Nestojí těch několik málo dní, které babičce ještě zbývají, za to, splnit její poslední přání? I když jí to může stát život? S veselým úsměvem jsme proto vešly do dveří a oznámily babičce, že jí lékař výlet doporučil.Hned zítra si vezmeme s dcerou volno a vyjedeme. Babička ožila. Když jsme zastavily druhý den před jejím domkem, nelitovaly jsme. Takové štěstí v očích babičky za to riziko stálo. Noví majitelé měli pochopení, a tak se mohla babička projít po kvetoucí zahradě.Sednout si na lavičku a ponořit se do svých vzpomínek. Nechaly jsme jí tam samotnou a daly si zatím v kuchyni kávičku. Za hodinu přišla babička za námi. Vypadala šťastně a spokojeně. Cestu domů vtipkovala.Navzdory lékařské prognóze bilo babiččino srdíčko ještě půl roku. Dočkala se Vánoc a svých devadesátých narozenin, na kterých se sešla celá rodina, včetně jejích pěti prapravnoučků. Umřela čtyři dny po oslavě, ve spánku a s úsměvem na tváři.
Romana (43), Choceň .
