Můj čas na kafíčko

Spory o dědictví úplně rozvrátily vztahy v naší rodině!

Nejprve jsem se také rozčílila, ale potom mi už všeho bylo jen líto!

Smutnou pravdou je, že nečekaně nabytý majetek dokáže odhalit, co se v lidech doopravdy skrývá.  

Pocházím z početné rodiny. Byla jsem mezi třemi sourozenci nejmladší, ale s bratry Vaškem a Tomášem i se sestrou Martinou jsme si dobře rozuměli. Jeden druhého jsme se vždy dokázali zastat a drželi jsme spolu i poté, co jsme se rozprchli do světa. Postupně jsme všichni až na Vaška vstoupil do manželství. Mně se ve vztahu dařilo a s Romanem, svým mužem, jsem byla i po čtvrt století spokojená. Martina se rozvedla dokonce dvakrát, než si našla přítele, s nímž si opravdu rozuměla – potřetí se ale už vdávat nechtěla. Tomáš byl ženatý, ale jak jsme všichni věděli, tak trochu pod pantoflem. Soňa, jeho žena, ho držela pěkně zkrátka. No a Vašek, ten by si nikdy nenechal vzít svoji svobodu. Byl zvyklý dělat si, co chtěl. Kdykoliv někdo z nás potřeboval pomoc, ostatní se snažili udělat, co bylo v jejich silách. Možná by to tak trvalo napořád, ale jednoho dne došlo k něčemu, co nás rozdělilo zřejmě natrvalo.

Měli jsme rozdílné představy!

Ze strany rodičů jsme neměli moc příbuzenstva. Otec byl jedináček, matka měla jen jednoho bratra – strýčka Zbyňka, který byl stejně jako můj nejstarší bratr, starým mládencem. Oba rodiče zemřeli krátce po sobě. Dědili jsme po nich podle závěti, kterou sepsali, rovným dílem. Nenastaly žádné hádky. Tři roky poté jsme se dozvěděli o smrti strýčka Zbyňka. Protože neměl žádné potomky, byli jsme jedinými dědici právě my, čtyři sourozenci. Dědictví zahrnovalo byt v osobním vlastnictví, ve kterém strýc Zbyněk žil, starší auto a také sbírku známek, která vypadala jako dost cenná. Protože nezanechal závěť, dědili jsme všechno rovným dílem. A právě tady se začaly objevovat problémy. Naše představy o tom, jak se zejména s bytem naloží, byly značně rozdílné. Vašek projevil zájem se tam nastěhovat, protože léta zatím trávil po podnájmech. Martina si přála, abychom byt prodali a o peníze se rozdělili, pomohlo by jí to zaplatit dluhy. Tomáš by se také nerad bytu zbavoval, ale jeho záměrem bylo zajistit bydlení pro syna nebo dceru. A co se mně týkalo, navrhovala jsem, abychom byt pronajímali a o zisk se dělili. Nikdo z nás nechtěl ze svého stanoviska ustoupit.

Neshodla jsem se ani se sestrou

První společná schůzka ohledně dědictví dopadla špatně. Po hodině jsme na sebe všichni ošklivě křičeli. Skoro nikdy jsme se předtím nepohádali. Teď to vypadalo jako na nějakém tržišti nebo v hospodě. Sebekriticky musím přiznat, že jsem byla rozčilená také, ale štvalo mě spíš chování mých sourozenců než to, že by neprošel můj návrh. Skoro jsem se pak rozbrečela, když jsem je nejprve okřikla a oni mi dohromady začali nadávat. Oba bratři odešli ze schůzky, která se konala u nás, s prásknutím dveří. S Martinou jsme se pak pokoušely domluvit na společném postupu, ale stejně jsme se neshodly - alespoň že jsme na sebe už nezvyšovaly hlas. Celá ta hádka mě mrzela a manžel se mě večer marně snažil utěšit. Doufala jsem, že horké hlavy vychladnou a postupně najdeme nějaké kompromisní řešení. To jsem se ale spletla.

Jsme ve slepé uličce

Pokusila jsem se dát dohromady další schůzku, ale ta dopadla ještě hůř. Martina i oba bratři na sebe řvali slova o bezohlednosti a nevděku a došlo i na vulgární výrazy. Jednu chvíli to skoro vypadalo, že se Vašek s Tomášem poperou. Veškeré jednání se ocitlo ve slepé uličce. S dědictvím ani jeden z nás nemohl nakládat, aniž by předtím učinil nabídku ostatním, ale i poté, co ji odmítli, nebylo možné nic prodat. O pouhou čtvrtinu neměl nikdo zájem. Dnes, po více než roce, jsme ve slepé uličce. Dříve tak skvělé vztahy jsou totálně rozvrácené, nevídáme se, nemluvíme spolu. Dala bych nevím co za to, kdyby se vše vrátilo do normálu, ale netuším, jak to udělat.

Dana L. (45), Jihlava

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
Štítky:

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden