Srazili jsme se nákupními vozíky

Bylo mi přes sedmdesát a byla jsem dvojnásobná vdova. Už jsem si ani nepomyslela, že by do mého života mohl vstoupit muž a láska. Ale nemožné se stalo skutečností…

Poprvé jsem se vdávala ve dvaceti letech. Můj první muž Jaroslav byl mojí první velkou láskou. Byli jsme spolu krásných a šťastných pětatřicet let a vychovali jsme společně dvě děti. Pak ale Jaroslav dostal náhle infarkt a nečekaně zemřel.

Opět vdova

Také vás může zajímat ...

Uběhlo pět let, během kterých jsem se občas s nějakým mužem sešla na kafe nebo vyrazila na procházku, ale žádný vážný vztah jsem neměla. To až později. Krátce po mých šedesátinách jsem se seznámila s Milošem.

Podruhé jsem se zamilovala a prožívala lásku se vším, co k ní patří. Po roce vztahu jsme se vzali. Myslela jsem si, že spolu bok po boku zestárneme a budeme spolu až do konce našich životů. Ale to se bohužel nestalo. Po šesti letech Miloš utrpěl mozkovou mrtvici a na její následky zemřel.

Děti mi pomáhaly

Ve svých sedmašedesáti letech jsem tak podruhé pohřbívala svého manžela. Náhlé úmrtí Miloše jsem nesla ještě mnohem hůře, než kdysi smrt mého prvního manžela, a to i navzdory tomu, že jsme spolu byli mnohem kratší dobu a neměli jsme žádné děti.

Velkou oporou v té moc těžké době mi byli především moje děti i vnoučata, která byla v tu dobu již dospělá. Přestože bydleli v jiném městě, často mě jezdili navštěvovat a se vším mi pomáhali. Dovezli mi nákup, vyřídili všechny úřední záležitosti a další věci. Nebýt jich, tak opravdu nevím, jak bych toto složité období přečkala.

Vyrazila jsem na nákup

Uběhlo několik měsíců, než jsem se s Milošovou smrtí smířila a opět začala takříkajíc žít. Chodila jsem na zahrádku, občas jsem si vyrazila s některou z kamarádek do kavárny nebo jsem se šla jen tak projít do parku.

A taky jsem samozřejmě jezdila na nákup. Vždy jsem si pročetla letáčky supermarketů a pak vyrazila tam, kde bylo zboží, které jsem momentálně potřebovala, nejlevnější. V životě by mě nenapadlo, že právě mezi regály s potravinami naleznu lásku.

Osudná srážka

Zrovna jsem zatáčela s nákupním vozíkem do příslušné uličky, když došlo k té osudové srážce. „To nemůžete dávat pozor?“ utrhla jsem se na dotyčného, aniž bych se na něj podívala. „Promiňte, nedíval jsem se na cestu,“ omlouval se mi.

Měl hluboký a přátelský hlas. Vzhlédla jsem, a když jsem uviděla, jak se na mě omluvně usmívá, tak jsem nad tím mávla rukou. Pak jsme šli každý dál svou cestou.

Milý džentlmen

Znovu jsme se setkali až u východu, kde se naše vozíky opět střetly. Oba jsme se tomu zasmáli. „Jsem Ludvík,“ představil se a pomohl mi s taškami až na zastávku. Než autobus přijel, hezky jsme si spolu popovídali a taky jsme si vyměnili telefonní čísla.

Ještě to odpoledne mi zavolal, aby mě pozval na jednu výstavu obrazů a na večeři. Pozvání jsem přijala, stejně jako ta další, která následovala…

Růžena K. (73), Plzeňsko

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...