Můj dávno dospělý syn se do ženění nehrnul. Když se mi představila nová šéfka, měla jsem jasno. Stane se mojí snachou!
Vařit, žehlit a podstrojovat. Takhle si můj téměř čtyřicetiletý syn představoval můj život. Já ale toužila po svobodě. Po pár dnech volna, kdy nebudu muset myslet na to, co nakoupím a uvařím svému rozmazlenému synáčkovi. Všichni mi radili, abych toho holomka vyhodila. Jenže, nebyl důvod. Bydleli jsme v celkem velkém domě, který jsem zdědila po rodičích. A samotné by mi v něm bylo smutno!
Hned se mi zalíbila
„Mami, co bude dneska k večeři?“ ptal se Péťa s železnou pravidelností a já mu neměla to srdce říct, aby si něco udělal sám. Věděla jsem, že by si namazal krajíc chleba a zapil pivem. „Takhle to dál nejde!“ kroutila hlavou kamarádka, když jsem si jí, jako už mnohokrát, vylévala srdce. Měla pravdu, ale jak takovou složitou situaci vyřešit! Každá rada byla drahá! Až jednou, v práci, mě něco napadlo. Šéf odcházel do důchodu a přišel nám představit svoji nástupkyni. Byla to taková moc pěkná třicátnice. Ne moc vysoká a ne moc hubená. Taková akurátní. Mírně se usmívala a zároveň dávala najevo, že si nenechá moc foukat, jak se říká. „Chtěli byste ještě něco vědět?“ zeptala se, když už se chystala k odchodu. Odvážně jsem se přihlásila. Sama nevím, co to do mě vjelo! „Něco by mě zajímalo. Jste vdaná? Nebo zadaná?“ zeptala jsme se a za mnou se ozvala salva smíchu. Nová šéfka zrudla: „Ne nejsem, ne že by vám do toho něco bylo…“ špitla a chvatně odkráčela.
Nastražila jsem past
Teprve v tu chvíli mi došlo, že jsem přestřelila. Domů jsem šla jako zmoklá slepice. Péťovi moje špatná nálada neušla. Hned to musel začít u večeře probírat. Prý se mnou není žádná zábava! Naštvalo mě to. Tak jemu nestačí, že mu věčně posluhuji, ještě bych mu měla říkat vtipy nebo co? „Je to kvůli tobě. Kdybys nebyl takové budižkničemu, nemusela bych se v práci ztrapňovat!“ vyčetla jsem mu, aby konečně zmlknul. Do rána jsem vymyslela plán. Plán, jak usmířit šéfovou a oženit syna. Musím ty dva seznámit, to je jasné! Z šuplíku jsem vyndala značkové tričko, připravené k synovým narozeninám. „To si oblékni a přijď za mnou do práce, potřebuji s něčím pomoct! A taky se nezapomeň navonět, ať se za tebe nemusím stydět!“ přikázala jsem mu a on si po té večerní hádce netroufl odporovat. Občas mi chodil spravovat počítač, který jsem já uměla jen restartovat. Proto ho moje prosba, či spíš příkaz, nijak neudivil.
Už se těším na vnoučata
Nic jsem nevysvětlovala a kula dál svůj plán. Hned dopoledne jsem zašla za šéfkou a omluvila se jí. Přiznala jsem pravdu! Dokonce jsem upustila i několik slziček, abych vzbudila soucit. Pláč jako vždy spolehlivě zabral. O synovi jsem samozřejmě mluvila jen v dobrém. Jaký je dobrák, ale neprůbojný a ostýchavý. Zbývalo než vyčkat na odpoledne. Synáček dorazil a moc mu to slušelo. „Tak co zas máš s tím počítačem?“ Ptal se bezelstně, jen co usedl k mému stolu. Ode dveří ho pozorovala šéfka. Koukala na Péťu jako dravec na oběť. Bylo zřejmé, že se jí ten můj kluk líbí! „To je překvapení, mohu vás seznámit?“ Ptala jsem se mile a dle výrazu těch dvou jsem ani nemusela čekat na souhlas. Synáček se v práci zdržel dlouho po mně. Domů přišel až večer. Jíst nechtěl, pozval totiž moji šéfku na večeři! A potom i do kina, divadla a na dovolenou… Neuplynul ani rok a stala jsem se tchyní svojí šéfové. Je na mě hodná, musí si mě předcházet. V důchodu, který už mám na dosah, budu hlídací babička!
Lída Z. (66), Mikulov
