Stále byla se mnou

Babičku Vlastu jsem poznala až jako dospívající dívka. Přesto mezi námi vzniklo silné pouto, které přetrvávalo ještě dlouho po její smrti.

Vztah mojí matky s její matkou, mojí babičkou, byl hodně komplikovaný. První spory a výměny názorů mezi nimi vznikly, když moje matka dospívala. Poznala tenkrát jednoho kluka, Františka, a hrozně se do něj zamilovala.

Babičce se ale nezamlouval. Považovala ho za flinka a vyžírku. Pro svoji dceru si představovala jiného partnera – vzdělaného a pracovitého. Moje matka však s Frantou i přes nesouhlas babičky chodila. Vzali se a rok nato jsem se narodila já.

Když mi byly čtyři roky, tak od nás můj otec odešel. Babička si samozřejmě nemohla odpustit komentáře typu „vidíš, já jsem ti to říkala“, a tím jejich vzájemnému vztahu samozřejmě nepomohla. Matka je hrdá žena, a i když to měla jeden čas hodně těžké, tak svou matku o pomoc nikdy nepožádala.

Také vás může zajímat ...

Odstěhovala se se mnou do jiného města a tím vazby s babičkou nadobro přetrhala.

Mnohé mě naučila

Babičku jsem tak poznala, až když jsem chodila na druhý stupeň základní školy. Přes svého strýce, bratra mojí matky, jsem si zjistila její adresu a rozjela jsem se za ní. Jakmile mě uviděla, hned mě poznala.

Vroucně mě objala, pak mi uvařila čaj a dlouhé hodiny jsme si povídaly. Od té doby jsem ji navštěvovala pravidelně. Žila ve vesnici, které byla od té naší vzdálená jen asi dvacet kilometrů. Bydlela v malém vesnickém stavení, kolem kterého byly lesy a louky. Díky ní jsem získala lásku k přírodě a naučila se spoustu starodávných zvyků.

Tichý hlas

Krátce po mých dvacetinách dostala babička infarkt a bohužel zemřela. Dlouho jsem se s její smrtí nemohla vyrovnat. Pár dní nato jsme se se strýcem vydali k jejímu hrobu. Byl slunný podzimní den, avšak nesmírné sucho.

Z hlavní silnice jsme zabočili na lesní cestu, která vedla k místnímu hřbitovu. Dívala jsem se z okna na ubíhající krajinu a myšlenkami jsem byla stále s babičkou. Vzpomínala jsem na její barvitá vyprávění o skřítcích a lesních vílách, na to, jak jsme spolu sbíraly houby, i na její poctivý domácí jablečný štrúdl s ořechy.

Jednou jsem ho snědla celou šišku a pak mě bolelo břicho. Při té vzpomínce jsem se slabě pousmála.

Zaplavil mě hřejivý pocit

O chvilku později jsme zastavili před hřbitovní bránou. Otevřela jsem dveře a vystoupila z auta. A v tu chvíli, jako bych zaslechla babiččin hlas. „Simonko, co já jsem se tě načekala.

A teď jsi za mnou konečně přišla. Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost.“ Šla jsem za babiččiným hlasem jako omámená. Nepřicházel však ze hřbitova, ale z nedaleké mýtiny. Strýc mě následoval. Ušli jsme pár kroků a zastavili jsme se.

Bylo to neuvěřitelné. Celá mýtina byla porostlá houbami. Se strýcem jsme jich nasbírali snad pět kilo. Pak jsme se stavili na hřbitově a zapálili jsme za babičku svíčku. Když hořela, rozzářila se na nebi jasná hvězda a já hluboko uvnitř pocítila nádherné teplo.

Všude bylo ticho, ani list na stromě se nepohnul a já vnímala jakýsi vánek ve vlasech. Bylo to jako babiččino pohlazení.

Simona F. (60), Sušice

Časopis, který by vás mohl zajímat

Moje chvilka pohody

Moje chvilka pohody je týdeník určený čtenářkám „pohodářkám“, které berou život s nadhledem, shovívavostí, humorem i pochopením. Na své si přijdou všechny, které zajímají osudy jiných žen i známých osobností. Na nové číslo se můžete těšit každý čtvrtek.

Komentáře

...