Možná jsem směšná stará bába, ale s tím se nedá vůbec nic dělat. Přes všechny své špatné zkušenosti jsem se rozhodla, že do toho půjdu znovu.

Dcera se na mě dívá, jako bych snad spadla z Marsu. „Mami, to přece nemyslíš vážně! Řekni, že ne!“ Chtěla by slyšet, že mi je Aleš úplně lhostejný a že hned zítra na něj přestanu myslet. Ale to prostě neudělám.

Já se totiž zamilovala. Už v tom zase lítám. A jak to dopadne je vážně ve hvězdách. Snad se to všechno zase nezmění v horor. Tak jako už třikrát před tím.

Měla jsem smůlu na chlapy

Už v pubertě se na mě lepily podivné existence. Přitahovala jsem je jak magnet. A musím říct, že i oni tak trochu lákaly mě. Co s hodnými kluky, s těmi byla přece dost velká nuda.

Rošťáci byli zábavní. Ovšem jen do té doby, než jste si je vzali. Tu osudovou chybu jsem učinila už ve dvaceti. Vzala jsem si Milana.

Asi jsem něco přehlédla

Milan byl krásný mužský a také dost zábavný. Náš vztah byl od začátku velmi vášnivý. Byli jsme oba mladí a nerozumní. Brzy jsem otěhotněla a ještě do porodu jsme se stihli vzít. Po Mileně se nám brzy narodil i Péťa.

Přešel mě humor, protože jsem se celé dny starala jen o děti a domácnost, zatímco manžel se dál bavil a mě absolutně s ničím nepomáhal. Kašlal na mě i na děti. Naše soužití se změnilo na bitevní pole, kde jsme se jen pořád hádali.

Bylo mi už jasné, že hned na začátku vztahu jsem přehlédla podstatnou věc, Milan byl totiž velký sobec a narcis, který se staral zásadně jen o sebe.

Rychlý rozvod mě neporazil

Když mi Milan oznámil, že má novou přítelkyni a čeká s ní dítě, vůbec mě to nepřekvapilo. Rozvedli jsme se celkem rychle a docela bezbolestně. Zůstala jsem sama se dvěma malými dětmi a s prvním trpkým zklamáním.

Nicméně jsem to nehodlala jen tak vzdát. Stále jsem doufala, že nějaký solidní chlapík na světě musí existovat. A také jsem ho brzy našla. Tedy, tehdy jsem o tom byla pevně přesvědčená.

Hodný a zodpovědný

Pavla jsem potkala náhodou na dětském hřišti, když mi pomohl sundat Péťu ze skluzavky. Byl takový tichý, nenápadný, slušný a hodný. Nijak na mě nenaléhal, ale neustále mi byl na blízku.

Teprve zpětně jsem si to jeho tehdejší počínání přirovnala k počínání supa, který krouží nad svou obětí. A čeká a čeká, protože ví, že se dočká. Svatbu jsme měli rok poté, co jsme se poznali. Všichni mi Pavla přáli, říkali, že mám štěstí, že si mě vzal i se dvěma cizími dětmi. A já mu za to doopravdy vděčná byla.

Pár hororových let

Jenže vděčnost bylo právě to, co ode mne manžel nejvíce očekával. Brzy po svatbě se z tichého a slušného chlapíka proměnil v diktátora, který změnil můj život i životy mých dětí v hotové peklo.

Despotický manipulátor a psychopat, který mi rozkazoval, co mám a nemám dělat, co smím a nesmím, kam můžu jít a nemůžu. Děti dirigoval jak cvičené opičky. A když jsem něco namítala, začal mi vyčítat a tvrdit, že to vše dělá pro naše dobro a měli bychom mu být vděční.

Ocitla jsem se v začarovaném kruhu, z kterého jsem nevěděla, jak ven. Dokud byly děti malé, neodvážila jsem se odejít. Teprve, když bylo Mileně osmnáct, požádal jsem o rozvod.

Neuměla jsem být sama

Druhý rozvod byl o něco dramatičtější než ten první, ale zvládla jsem to. I když mě Povel pak ještě několik měsíců pronásledoval a vyhrožoval. Jednou mě sledoval do restaurace, kde jsem měla schůzku s kamarádkou.

Přisedl si k nám a začal vyčítat. Nemohla jsem se ho nijak zbavit. Pomohl mi nějaký chlapík od vedlejšího stolu. Pěkná vazba, které se i Pavel zalekl a raději vyklidil pole. Můj zachránce, Luboš se jmenoval, ale zůstal.

Děti odešly z domu a já se najednou cítila hrozně sama. Luboš byl moje náplast na samotu.

Dcera to nechápala

Když jsem chystala už svoji třetí svatbu, Milena byla vyděšená. Nechápala, že se opět vrhám do maléru, jak sama říkala. „Nechci slyšet za půl roku, že si zase něco přehlídla.“ Rozčilovala se dcera.

A měla bohužel pravdu. Zase jsem cosi podstatného přehlídla. Můj třetí muž byl totiž alkoholik. Nepil sice denně, takže jsem si toho dlouho vážně ani nevšimla. Byl takzvaný kvartálník. Jednou za čas se prostě opil,jak zákon káže a pak to se neznal.

Opilý mě napadal nejen slovně, ale stále častěji i fyzicky. Nikomu jsem nic neřekla, protože jsem se styděla. Až když jsem po jednom brutálním útoku Luboše skončila v nemocnici.

Už nikdy víc

V nemocnici jsem si poležela pěkně dlouho. A pak jsem se hodně rychle rozvedla. Byla jsem celá rozbolavělá nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Dcera si mě na několik týdnů vzala k sobě. V té době jsem byla pevně přesvědčená, že už se na žádného muže ani nepodívám.

Když jsem se ale ocitla zase sama doma, začala jsem bilancovat svůj život. Přece nemůžu mít pořád takovou smůlu na muže. Copak do smrti nenajdu opravdovou lásku?

Bude to doopravdy?

Před půl rokem jsem na kurzu angličtiny potkala Aleše. Byl to zásah bleskem. Zahleděli jsme se jeden druhému do očí a svět se se mnou zatočil. Vídáme se dvakrát týdně na kurzu. Bavíme se spolu kamarádsky, ale naše mimoslovní komunikace vypovídá o něčem jiném.

Ani jeden z nás si ale netroufá udělat ten první krok. Přesto jsem hrozně zamilovaná a toužím své city dát najevo. Aleš je moje platonická láska. Zatím. Ale já doufám, že to tak nezůstane donekonečna. Mám přece ještě právo na lásku.

Ať si dcera říká, co chce.

Alžběta V. (58), Ostrava