Můj život se změnil k nepoznání poté, co mi lékařka oznámila, že mě zřejmě čeká invalidní vozík. Zachránit mě mohl jen pohyb, který jsem celý život přímo nenáviděla!
Sportu jsme s manželem nikdy moc neholdovali. Raději jsme navštěvovali divadla a kina. Ani děti jsme k něčemu takovému nevedli. Syn byl už na základní škole přeborník v šachu a dcera krásně malovala. Prostě, dětem jsme se věnovali, ale sportování vůbec! Nebyli jsme ale nijak tlustí nebo líní. Prostě jsme jen měli jiné zájmy.
V důchodu jsme zlenivěli
Děti u nás dlouho bydlely, a když se konečně osamostatnily, těšila jsem se na klid a pohodlí. Jenže, asi toho klidu bylo moc, protože jsem se nějak rozseděla. Jinak to nemohu nazvat.
Od rána jsem se jen povalovala u televize, potom následoval malý šlofíček po obědě, nákup v malém obchůdku hned vedle domu a zase k televizi. Občas nějaká ta knížka…„Mami, přijeďte s tátou na víkend!“ zvala nás dcera, ale nám se nechtělo.
Lpěli jsme na svém klidu a pohodlí. Občas mě začalo hryzat svědomí, že žiju tak nezdravě, ale manžel mě vždycky uchlácholil: „Snad si v tom důchodu můžeme trochu toho lenošení dopřát, ne? Kam bychom se pořád štvali!“ Spokojeně jsem mu dala vždycky za pravdu.
Časem mě začal bolet celý člověk, jak se říká. Záda, nohy, hlava.
Lékařka mi řekla, že k smrti nemám daleko
„Máte vysoký tlak, špatné hodnoty krve a cholesterol, že by to zabilo dva lidi najednou!“ oznámila mi přísně lékařka a hned mi začala vyhrožovat: „Jestli neměníte svůj životní styl, skončíte při nejlepším na vozíku po mrtvici nebo to s vámi rovnou sekne!“ Moc servítek si se mnou nebrala.
Byla to drsňačka. Mladá ženská, potetovaná a hlavu napůl vyholenou. Nikdo by asi nehádal, že je to lékařka a navíc s velmi dobrou pověstí. Věřila jsem jí, i když mi byla její slova hodně proti mysli. Doma jsem si postěžovala manželovi, který zrovna smažil horu bramboráků na sádle.
Vůně se nesla až před dům. Cestou jsem musela sousedovi jeden bramborák slíbit! Byl chudák sám a tak jsem mu občas nějakou tu lahůdku podstrčila. Manžel se v zástěře otáčel u plotny jako nějaký šéfkuchař a poslouchal moje nářky sotva na půl ucha.
Pohyb nám nevoněl
„To jako že bys měla držet dietu? A co budeš jíst?“ ptal se mě výsměšně. Já si ale vedla svoji: „A ty se o mě budeš starat, až skončím na vozíku?“ U mastné večeře jsem mu mohla konečně v klidu vysvětlit, že ta dieta na tom všem není nejhorší.
„Budu se muset začít hýbat. A hodně!“ Chvíli na mě koukal a potom mu to konečně došlo. Jde mi o život a jemu určitě také! Jen mu to ještě jeho lékař neřekl… Celý večer jsme přemýšleli, jak to s tím nenáviděným pohybem vyřešíme.
„Budeme chodit na výlety!“ navrhnula jsem, ale ten můj lenoch Zbyšek jen kroutil zamítavě hlavou. Prý chůzi nenávidí už odmalinka. „Táta mě dokonce musel nosit na zádech, když mě vodil ze školy!“ vzpomínal a smál se. Mně to směšné nepřipadalo. Bylo to spíš tragické. Tak co vymyslet?
Poradila nám dcera
„A co plavání?“ ptala jsme se, ale odpovědět jsem si musela sama. Chlorovaná voda z bazénu mi nesvědčila. Dělaly se mi vyrážky! Nakonec jsem v zoufalství poprosila o radu naše dospělé děti.
Kluk jsem krčil rameny. Jeho největším pohybem byl turnaj v šipkách v hospodě. Dcera byla vstřícnější. „Neboj, mami, já něco vymyslím!“ slíbila a svůj slib splnila. Neuběhnul ani týden, když zazvonila u domovních dveří.
Prý máme jít oba ven. Zbyškovi se nechtělo, měl rozkoukanou televizi, ale musel. Přece by dceru nezklamal. Venku před domem na nás čekalo překvapení. Dvě malá kola, takové ta skládací. Jedno černé a druhé bílé! Byla jsem úplně ohromená.
„Ta musela být drahá!“ vyhrkla jsem, ale dcera jen kroutila hlavou: „To neřeš mami. Hlavně zkuste s tátou jezdit. Uvidíte, jak se vám to zalíbí!“ Moc jsem tomu nevěřila. Malá kolečka se zdála být vratká. Zprvu jsem se na to kolo neuměla ani vydrápat.
Vždyť jsem naposled jezdila, když mi bylo nějakých deset! A to jen proto, že mi můj brácha tehdy kolo půjčil. Svoje jsem nikdy neměla.
Kolečka jsme si zamilovali
Dostat první kolo v pětašedesáti, tomu už se dá říkat pořádný odvaz. Zbyšek, když ta kola viděl, utekl zbaběle domů. Prý jezdit nebude! Nenávidí kola! Naštvalo mě to. Dar je dar a je teď naše povinnost ho využít.
„A to mě jako necháš jezdit samotnou? Co když spadnu a zůstanu někde ležet bez pomoci?“ vydírala jsem ho a on mi na to skočil. Z obavy o mě se nakonec dal přemluvit k první jízdě. Byla otřesná, ale časem se vše zlepšilo.
Ježdění nás začalo bavit. Dokonce natolik, že si kolečka vozíme autem i do jiných měst a ta si můžeme v klidu prohlížet. Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně. My to máme jinak. Nejkrásnější pohled je ze sedel našich malých koleček!
Jarka P. (63), Brno
