Můj kousek štěstí

Staré zrcadlo mi ukázalo dávnou vraždu

Bydlela jsem v podkrovním pokojíčku a prastaré zrcadlo mi připadalo jako velký klenot. Najednou se mi v něm začaly zjevovat postavy. A ty se jednou daly do pohybu.


Ta starožitnost byla jednoznačně nejkrásnějším kusem nábytku v jinak skromně zařízeném bytě. Velké zrcadlo se světle hnědým leštěným rámem s rokokovými kudrlinkami. Ve své horní třetině bylo prasklé. Pavučina drobných nití se táhla po ploše velké jako má dlaň. Zrcadlo bylo korunou toaletního stolku v mé ložnici. Deska pod zrcadlem měla mahagonovou barvu, každá zásuvka od stolu měla mosazné držadlo ve tvaru dveřního klepadla. A právě tady se přihodil celý podivuhodný příběh - před zrcadlem...


Kdo byla ta dívka?


Bydlela jsem tu v podnájmu teprve první týden. Seděla jsem v noční košili před zrcadlem a rozčesávala si své dlouhé vlasy. Tehdy jsem náhle ztuhla. Kartáč zůstal zabořen ve vlasech a bolestivě je popotáhl. V zrcadle se objevila dívčí postava. Bylo to jen zlomek vteřiny, jako mihnutí se za oknem jedoucího vlaku.


Bleskově jsem se otočila a hleděla za sebe. Od první chvíle, co jsem seděla a česala se před zrcadlem, jsem měla divný pocit, jako by někdo stál za mnou. Ten dojem se nyní ještě zvětšil. Marně jsem přecházela po pokoji a říkala si, že to byla pouhá vidina. Jakmile jsem usedla před zrcadlo, objevila se ale dívka znovu. Tentokráte trvalo zrcadlení zjevení déle. Dívka měla na sobě starodávné šaty, jaké se nosily zhruba před dvěma sty lety!


Nebyla tam sama


Zjevení se v zrcadle objevilo i další dny. Snažila jsem se vždy otočit a k dívce promluvit. Její tvář mi připadala smutná, v očích se zrcadlily slzy neštěstí. Každý den jsem seděla před zrcadlem a snažila se něco více o dívce zjistit. Vím, že nebyla z tohoto světa a snad právě proto jsem byla zvědavá. Zpočátku jsem se bála. Na duchy nevěřím, a přesto mám teď jednoho nastěhovaného ve své ložnici!


Po nějaké době se objevil v zrcadle i muž. Rovněž ve starobylém oblečení. Na sobě měl vestu překrytou dlouhým na rukávech nařaseným pláštěm. Na nohou vysoké jezdecké holiny. Na hlavě cylindr a v ruce hůlku. Muž a dívka se zjevovali pravidelně. Hovořili mezi sebou a já byla jen němým pozorovatelem. Nikomu jsem se se svým tajemstvím nesvěřila. Beztak by mě považovali za blázna. O dívce v zrcadle jsem nemluvila ani s domácí, v jejímž podkrovním bytečku jsem bydlela.


Zírala jsem na zločin


Naučila jsem se sedět a nehýbat se, protože jakmile jsem se ohlédla za sebe, abych postavy viděla reálně, zjevení zmizela. Rozplynula se na lesklé ploše zrcadla. Ten večer, kdy jsem opět usedla v noční košili před zrcadlo, zavládla v mém pokojíku podivně stísněná atmosféra. Ve vzduchu bylo cosi, co mi znepokojivě přejíždělo od hlavy až ke konečkům prstů u nohou.


Obě postavy se objevily vzápětí a tentokráte se mi před očima odehrávala děsivá scéna. Muž v cylindru držel půvabnou dívku pod krkem. Škrtil ji! Obě postavy spolu zápasily, dívka neměla šanci. Nakonec se její postava zlomila v pase a ona padla k nohám muže! Došlo mi, že jsem právě viděla vraždu. Dávnou, která se vepsala do zrcadla. Vyskočila jsem tak rychle, až jsem loktem udeřila do zrcadla a vysklila ho. Rozpadlo se na tisíc kousků, stejně jako oba přeludy, které zmizely navždy.


Hanka (61), Děčín

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden