V novém bytě jsem si zvykala dlouho, ale ještě horší to bylo pro mého pejska. Dával to najevo dost hlasitě.
Moje manželství nestálo posledních několik let za nic. Zůstávali jsme v něm vlastně už jen ze setrvačnosti. Možná by to tak bylo dodnes, kdyby můj ex na stará kolena nenašel, jak tvrdil, konečně lásku svého života, a nerozvedl se se mnou. Bylo mi tehdy padesát. Rozvod samotný proběhl hladce, horší to bylo s majetkovým vyrovnáním. Nakonec zůstal byt manželovi a já se musela odstěhovat do malé pronajaté garsonky v paneláku. Zůstala jsem sama jen se svým psem Kvídem. Musela jsem se hodně uskromnit, ale na druhou stranu se mi docela ulevilo.
Dělal obrovský randál
Začala jsem pracovat v jednom velkoskladu, abych si vydělala nějakou tu korunu navíc. Součástí mé práce byly i odpolední a noční směny. To mi až tak nevadilo, času jsem měla dost, ale Kvído to nesl těžce. Moje dlouhá nepřítomnost v bytě, na který navíc nebyl zvyklý, se mu nelíbila. Dlouhé hodiny štěkal a vyl, což pochopitelně rušilo mé sousedy. Od nich jsem se to také dozvěděla, a to ne zrovna vybíravým způsobem. Zvláště jeden ze sousedů, pan Oldřich, mi nemohl přijít na jméno. Několikrát jsem s ním měla poměrně ostrou debatu o Kvídově rámusu, ale i když jsem argumentovala tím, že pes je přítel člověka a moje práce mi neumožňuje být s ním pořád, on zase oponoval, že nemluví jen za sebe, ale i za další nájemníky, kteří mají nárok na to, mít doma klid. Navrhoval mi, ať dám psa pryč, jenže já se Kvída vzdát nehodlala. Žil se mnou už osm let a byl moje spřízněná duše.
Schůzka s právníkem
Atmosféra v domě stále houstla. Další sousedé se začali bouřit, a nakonec to byl právě Oldřich, kdo vzal celou věc do svých rukou. Vypravil se za právníkem, kterému celý problém vysvětlil, a ten mě pozval na projednání záležitosti. Cítila jsem se hrozně. Bylo to dost neosobní jednání, necítila jsem se moc dobře a na Oldřicha jsem měla hrozný vztek, i když jsem uznávala, že jemu i sousedům Kvído problémy opravdu způsobuje. Právník mi pak sice nabídl několik možných řešení, ale ani jedno se mně, ani Oldřichovi nelíbilo. Nakonec nám právník vysvětlil, že občanskoprávní spor by se u soudu mohl vléct dost dlouho, nehledě na finanční výdaje, ale že můžeme zkusit ještě jednu schůdnější možnost, a navrhl nám mediaci. Do té doby jsem o ní ani neslyšela, ale dozvěděla jsem se, že to je forma mimosoudního řešení sporu za účasti nezávislého mediátora. Ten řídí a podporuje komunikaci mezi zúčastněnými osobami a snaží se jim pomoci dosáhnout rozumného řešení konfliktu. To se mi zdálo docela dobré a říkala jsem si, že se tím nic zkazit nedá, a tak jsem souhlasila. A můj soused souhlasil také.
Všechno jsem jim pověděla
Asi za dva týdny jsme se s Oldřichem sešli na první schůzce u mediátora. Nejdřív dostal slovo Oldřich, který mi přes mediátora vylíčil, jaké trápení mají s Kvídem on i další sousedé, že pes skutečně celé dny štěká, vyje a dělá rámus. A když mám noční směnu, vyvádí tak i v noci. Pak jsem měla mluvit já. Do té doby jsem ještě nikomu z nových sousedů o svém rozvodu a všech těch okolnostech nic neřekla, ale najednou už toho bylo na mě moc. Něco se ve mně zlomilo, já se rozplakala, a zatímco se mi po tvářích koulela jedna slza za druhou, přerývaně jsem vyprávěla o celé své situaci. Řekla jsem jim o o rozvodu, o tom, že mi zůstal jen pes a že zatím prostě nemám jinou šanci než žít v pronájmu a pracovat na směny. A že už nevím, co mám víc dělat. Už jsem totiž zkoušela dávat Kvídovi obojek proti štěkání i tablety na uklidnění, ale nic z toho nepomohlo.
Navrhl, že se o psa postará
Ani jsem si přitom nevšimla, že Oldřich při mém výlevu už nějakou dobu nervózně poposedává, a když jsem se zmínila o svém pokusu s uklidňujícími tabletkami, najednou vstal a rozhodně řekl, že tohle nepřichází v úvahu. Chvilku se zamyslel, a pak mi navrhl úplně nové řešení. On sám totiž má zvířata rád, kdysi dokonce psa měl, a tak mi nabídl, že v době, kdy já budu v práci, může Kvída pohlídat, vyvenčit ho, prostě se o něj postarat. Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat. Nejdřív jsem nebyla schopná vydat ze sebe slovo, ale nakonec jsem přes slzy vykoktala souhlas. A tak jsme si pak u Oldřicha doma i s Kvídem sedli a začali domlouvat, jak to všechno v praxi provedeme. Dohodli jsme se, že mu vždycky sepíšu plán svých směn, a pokud bude moci, vezme si Kvída k sobě. Koukala jsem na Kvída, jak se mu Oldřich zamlouvá a zdálo se, že mu „voní“. Měl se k němu, jako by ho znal odjakživa. To mě utvrdilo v tom, že to můžeme aspoň zkusit.
Partner na venčení i do života
První dny jsem byla jako na trní, ale moje obavy byly zbytečné. Kvído vypadal šťastný a štěkání skoro ustalo. Byla jsem Oldřichovi nesmírně vděčná, a tak jsem mu aspoň občas uvařila nebo upekla něco dobrého. On byl totiž vdovec a vaření nebylo zrovna jeho silnou stránkou a já tak aspoň neměla pocit, že ho jen využívám. Postupem času jsme se víc sblížili a zanedlouho jsme dokonce začali chodit Kvída venčit společně. Chodili jsme na dlouhé procházky, při kterých jsme si povídali o svých životech i o všem možném. Při tom jsme najednou oba zjistili, že si velmi dobře rozumíme a na spoustu věcí máme stejný názor. A tak se z nás stali partneři nejen při venčení, ale i na společné cestě životem.
Marie P. (62), Plzeňsko
