Pověst o zámku, plném tragicky zemřelých duší, jsem slýchala už v dětství. Nikdy jsem ale nevěřila, že by byla ta legenda pravdivá. Až jsem v těch místech málem havarovala...
Za mého dětství se v mé rodné vísce na severu Čech mezi obyvateli vyprávělo o tragickém požáru dětského domova koncem padesátých let, při kterém uhořelo několik dětí. Nikdy jsem v místech tohoto neštěstí nebyla, jen přibližně jsem měla pojem o tom, kde domov stál. Vesnice, kde jsem vyrůstala, byla totiž poslední v Severočeském kraji, za hřbitovem již kralovala cedule Západočeský kraj. Tímto směrem jsme v podstatě nejezdili. Jediné naše spojení se sousedním krajem byla matčina sestra Marie. Občas nás přijela navštívit, poseděla, jakmile se ale blížil večer a začalo se stmívat, vyskočila se slovy: „Jedeme! Já to místo nemám ráda, mám vždycky pocit, že tam ty děti jsou a lezou nám pod kola. “ Dokázala to říct tak, že nás, děti, z těch slov mrazilo.
Za zatáčkou číhala mlha
Za mnoho let života daleko od rodiště se tato vzpomínka zasunula do zapomnění. Až mi ji připomněla zajímavá náhoda. Služební cesta zavedla mě a manžela do západních Čech. Zvlněnou lesnatou krajinou kolem Ohře jsme projížděli už za šera a k tomu se zvedla mlha. V prudké zatáčce náhle udělal manžel autem bleskurychle kličku, jako by se něčemu vyhýbal, tak tak jsme nevlítli do pole, zaklel jako starý dlaždič a prudce zabrzdil. „Viděla jsi je, blbce?“ křikl. Přiznala jsem, že jsem neviděla vůbec nic. Spokojeně jsem totiž pospávala. – „No přece ty děti!“ vztekal se. „Co tu dělají u cesty? V takovém počasí, téměř v noci a na samotě?“ Jako svědomitý člověk otočil auto a jel zpátky. Ze zatáčky vedla nenápadná cesta do lesa. V rychlosti jsme ji přehlédli. Zastavili jsme, chodili kolem auta, pokřikovali, po dětech ale nebylo ani vidu. Musely být z nějaké samoty, ta cesta tam jistě nebyla jen tak… Utekly! Zhodnotili jsme, nasedli do auta a jeli dál.
Můj zpěv přilákal duchy
Při zpáteční cestě jsme na tajemnou pěšinku odbočili. Na jejím konci nás čekal opuštěný zámeček Ačkoliv byla u brány výstražná cedule, že vstup je jen na vlastní nebezpečí, neodolali jsme. Pobořenými schody jsme sešplhali do zámecké kaple. Akustika tam byla nádherná! V mládí jsem chodívala na hodiny zpěvu a Ave Maria byla mou oblíbenou árií. Přes velký odpor partnera jsem neodolala a začala pět. Opustil mě slovy, že počká v autě. Zapomněla jsem na celý svět. Můj hlas zněl i po letech krásně. Nevím, jak ten optický klam vznikl, ale naprosto zřetelně se kolem mě najednou objevily stíny.
Obrysy malých tělíček.
Když jsem dozpívala, pohnuly se směrem ke mně. Proběhla jsem rozbitým oknem a drápala se po čtyřech do prudké stráně. Bála jsem se ohlédnout. Cítila jsem za sebou šum spadaného listí, jako by kdosi běžel za mnou. Do auta jsem vrazila jako šílená, Zabouchala jsem dveře a křikla: „Jeď!“ Manžel naštěstí nečekal. Domů jsme dojeli v pořádku. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem zjistila, že zchátralý zámek byl právě onen dětský domov, o němž jsem v dětství slýchala. A ty děti na silnici? Vzpomněla jsem si na tetu. Měla pravdu. Už tam za šera a v noci taky raději nepojedu.
Kateřina (53), Děčín .
